Tome jak jsi se dostal k fotbalu?
Mě k fotbalu dovedl tatínek. Tam odkud pocházím, máme hřiště asi pět metrů od baráku. Ve vísce zvané Medlov kousek za Uničovem. Táta mi párkrát ukázal balón a pak už jsem kopal doma, kopal jsem na hřišti, kopal jsem všude.
Tvůj táta hrál profesionálně?
Táta hrál druhou ligu, ale pak dal přednost škole a vojně. A už se k tomu nedostal.
A kde hrál?
V Jihlavě a myslím, že i v Brně. Byl stoper, takže asi nejsem úplně po něm. A navíc byl hodně tvrdý, pořád měl nějakou žlutou kartu.
Jak ses dostal do Sigmy?
Pořád jsem hrál v Uničově, a když si mě vyhlídli ze Sigmy a měl jsem s nimi jet na soustředění, tak jsem si zlomil při běhání po vesnici zánártní kůstku. A místo do Olomouce jsem jezdil do špitálu. A tady musím Sigmu hodně pochválit, protože už v té době nabídli mé mamince pomoc, že mi zařídí doktory a pomůžou. To od nich bylo super. No a po vyléčení jsem přeci jen do Sigmy dorazil.
Vášo, jak je to s tvými začátky?
Se mnou je to velice jednoduchý. Já si ty začátky vůbec nepamatuji. Ne to kecám. Ale moje začátky byly úplně jiný než začátky ostatních kluků. Většinu asi k fotbalu dovedl táta. A mě rodiče samozřejmě taky podporovali. Ale táta byl tenista a tak mě k němu vedl. Vydržel jsem u něj asi rok a byl celkem dobrý. Pak ale bohužel nebo bohudík jsme si s babičkou postavili na zahradě branku a ona mi chytala. Pak jsme se prohodili, já jsem chytal a ona na mě kopala. Takže mě k fotbalu vlastně dovedla babička.
Možná hloupá otázka – hrála babička nějak závodně fotbal?
Ty jo to nevím, ale klidně mohla, protože byla šikovná. Někdy když vystřelila, to byly mordy. To bylo šílený. A mě právě docela bavilo chytat, ale jen na té zahradě.
A ve „velkým“ fotbale jsi to nezkoušel?
No to asi ne. I když možná jednou. Ale to byla děsná nuda, nešla na mě ani jedna střela. A navíc já umím skákat jen na jednu stranu, takže to by asi taky nebylo úplně dobrý.
Takže začátek je babička a jak jsi pokračoval dál?
Potom už mi zahrada byla malá a tak mě rodiče vzali na trénink do Šumperka, kde jsem začínal. Poté jsem šel do konkurenčního Zábřehu a ve dvanácti si mě vytáhli do Sigmy.
Zahry, jak jsi začal s fotbalem?
Cítíte se už dneska být Olomoučáky?
Zahry: No já se olomoučákem docela cítím, dojíždím sem od patnácti a trvale tady žiju dva a půl roku. Město znám tak dobře, že jsem Olomoučákem.
Váša: Já se taky považuji za Olomoučáka, jsem tady od dvanácti na intrech, domů jsem jezdil jednou za týden na den, když se zadařilo tak na dva. Mám tady i vlastní byt, takže jsem vlastně Olomoučák. Takže už spíš jezdím sem tam jednou za čas na návštěvy za rodinou. A mám to i v dokladu vlastně.
Vracíte se rádi domů?
Zahry: Já jo, velice rád. Na té vesnici je krásný klid. Máme tam barák a za barákem obrovský prostory. Vždycky vezmu psa a jdu se s ním projít. A to je pro mě velký relax, když vypadnu z toho hektického města.
A co ty Vášo máš psa?
Ne já mám kočičku. Ale jako čtyřnohou, která se jmenuje Sheila.
Jak se zpětně díváte na ten příchod do Olomouce, byla to obrovská změna po té fotbalové stránce?
Váša: No pro mě to hlavně byla větší výzva. V Zábřehu jsem dával třeba v každým utkání dva góly, takže mi to tam už asi bylo malý. A to jsem vlastně hrál s ještě o rok staršíma klukama, a tak jsem byl velice rád za tuhle možnost. No a tady v žácích jsme vyhráli co se snad dalo. Dokonce mám pocit, že dvakrát. Pro mě to rozhodně byl posun kupředu, cenná zkušenost a dneska za to samozřejmě jsem rád.
Zahry: No tak to stejný, že jo. V Uničově byla jedna sada dresů, každý si trénoval v čem chtěl, jak chtěl, jakýkoliv balón. A najednou jsem přijel do Olomouce a všichni stejně oblečení. Já nevěděl jestli se hraje zápas nebo je trénink. Ale tak zvykneš si. Na lepší se vždycky zvyká líp.
Je nějaký trenér který ve vás v těch mladších ročnících zanechal nějakou výraznější stopu?
Zahry: Hlavně v žácích pan Tököly, to byla taková naše druhá mamina, i občas pohlavek přistál. A i když jsme to v té době nenáviděli, nesnášeli jsme to a nechtěli jsme to, tak na to teď vzpomínáme v dobrým. To byla vážně dobrá škola a myslel to s námi dobře.
Váša: Naprosto souhlasím. I když se dá říct, že má specifický metody. A ti kdo je ustojí, tak je to posílí. Do fotbalového života dá velice moc. Ale na to člověk přijde až později, s věkem.
Povídejte.
Zahry: Mám takovou vzpomínku, kdy jsem si neprozřetelně sedl po pravé ruce trenéra Tökölyho. No a někdo v šatně dělal nějaký „nepořádek“ a najednou mi přistála taková baňa. A já se jen díval protože jsem vůbec nechápal co se děje. A Tököly jen povídá „Nečum“ a dodává „a pošli to dál!“. A všichni se mlátili, než to došlo k těm co mělo. Ale vzpomínám na to už teď v dobrým.
Když se tak bavíme o tom vašem mládežnickým působení, prošli jste v té době i reprezentacemi?
Zahry: Já jsem byl až v devatenáctce a v jednadvacítce. Jinak ne.
Váša: Já prošel výběry od šestnáctky po devatenáctku. Ale většinou jsem byl v těch, kde se o nic moc nehrálo. Tam kde se hráli nějaký kvalifikace tedy sedmnáctka a devatenáctka, tak tam hráli jiní, jako třeba Vašek Kadlec nebo Matěj Vydra, takže bylo zatraceně těžký se tam probojovat. Ale vzpomínám na to v dobrým. Přeci jenom je to to nej z České republiky a taky hraješ proti tomu nejlepšímu z jiných zemí. Hrál jsem třeba proti Hazardovi, ten to tam motal už tenkrát, to jsou zkušenosti k nezaplacení.
Jaký to je hrát se lvíčkem a orlicí na prsou?
Váša: To je super. Nástup, zahraje hymna. To je pak mráz po zádech. Ještě bych si to rád vyzkoušel, takže budu makat, abych se dostal třeba do áčka. Budu střílet góly a toho si musí někdo všimnout. Třeba jestli to jednou bude trénovat Blaha (toho času gólman Sigmy s B trenérskou licencí).
Zahry: No to je výborný zážitek, to se ani nedá popsat. Zkrátka je to ještě o stupínek někde jinde než liga. Ať už druhá nebo první. je to taková větší zodpovědnost.
Váša: A je to i takový měřítko s těmi zahraničními hráči. Když se zpětně podívám proti jakým borcům jsem hrál a dneska hrají Premier League. To si pak říkám, tam jsem taky mohl být, toho jsem tam vymotal…
Ty Vášo rád motáš na hřišti, co?
No a i mimo hřiště 😀
Zahry si bere foťák do ruky a začíná fotit fotografku 😀
Dává ti reprezentace něco víc i tréninkově?
Váša: Tréninkově ani ne, tam jde spíš o ten zápas. Spíš se před zápasem sehráváš, dostáváš do hlavy taktiku. Spíš ty zkušenosti z toho zápasu ti dají moc. Dá ti to měřítko a zjistíš co je třeba zlepšit. Prostě tu konfrontaci.
Jaký jsou vaše silný a slabý stránky ve fotbale?
Váša: Záludná otázka. Zahry začni!
Zahry: Já začnu raději těma slabšíma a to jsou souboje. A to už tak od čtrnácti patnácti let. A to je velká slabina moje. I trenéři mi to pořád vytýkají.
Váša: Já musím zapracovat na všem, pokud se chci někam dál posunout.
A kam by ses rád posunul?
Váša: Tak rád bych teď hrál první českou a pokud by se dařilo, tak bych rád zkusil nějaký to zahraničí. Třeba Slovenskou první nebo druhou. To jsou moje oblíbený soutěže. Je to zahraničí, platí tam těma eurama. Slovenky jsou hezký jak Češky se říká.
To jsme ale trošku uhnuli od silných a slabých stránek, ne?
Váša: Prostě musím zapracovat na všem, střelbou počínaje, technikou konče. No a ty silný stránky, to bude horší. Já jsem takový komplexnější. Já nemám jedno jako top, ale všechno mám dobrý (šeptá: „To jsem určitě slyšel někde ve filmu“). Ale když to mám zmínit, tak asi pohyb v šestnáctce a střílení gólů.
Zahry a u tebe jsou jaké lepší stránky?
No já jsem taky spíš komplexnější. Ale když to teda musí být, tak zřejmě kopací technika.
Hej tak bezkonkurenčně nej rozhovor, kluci si u mě šplhli!!!