Olomouc – Václav Pilař se v profesionálním fotbalu pohybuje od svých sedmnácti let. Své dosud nejlepší fotbalové roky strávil v týmu Viktorie Plzeň. Pravidelně nastupoval za českou reprezentaci a některá média ho srovnávala s jeho slavným vzorem Lionelem Messim. Jeho kariéru však zbrzdila řada zranění. Na mnohé ze svých šťastných, ale i krušných chvil nyní vzpomíná v rozhovoru pro náš web.

Jak ses dostal k fotbalu?
„Já jsem z fotbalové rodiny. Měl jsem tu výhodu, že mám o rok a půl staršího bráchu, se kterým jsme kopali už od malička a já jsem se mu vždycky snažil vyrovnat. Podporoval nás v tom i táta. My jako malí jsme neměli mobily a tak, takže jsme vždycky nechali po škole doma tašku a šli jsme hrát.“

Hráli někde i tvůj táta a brácha?
„Oni hráli jenom tam u nás na vesnici. Takže krajské přebory a divize.“

Zkoušel jsi i nějaké jiné sporty?
„Hokej. Nejvíce teda pozemní hokej a florbal. To mě bavilo nejvíc. Občas si zahraju i tenis. Ale ten fotbal byl vždycky úplně na prvním místě. Nemělo to kam utéct.“

Máš nějaký svůj fotbalový vzor?
„Tak řeknu Lionela Messiho. Sledoval jsem ho už když se dostával do velkého fotbalu v Barceloně. Taková ta jeho práce s balonem, to se musí líbit asi každému.“

Svou profesionální kariéru si začal v Hradci Králové. Jak na to vzpomínáš?
„Začínal jsem tam, když mi bylo sedmnáct. Ty první krůčky jsou těžké. Pro každého hráče přejít z dorostu do chlapů je skok. Byl jsem rád, že jsem mohl strávit ty tři roky, než jsme postoupili, v klubu kde jsem dostával šanci a mohl se vyvíjet. V tom postupovém roce se všechno sešlo. Pod trenérem Kotalem se nám v Hradci dařilo.“

Byl to pro váš tým velký rozdíl oproti druhé lize hrát nejvyšší soutěž?
„My jsme byli všichni hladoví kluci, kteří chtěli něčeho dosáhnout. Hradec postoupil do ligy po dlouhé době. Pamatuju si na první zápas se Spartou, kam přišlo patnáct tisíc lidí a my jsme vyhráli 2:1. To nám dodalo hodně sebevědomí a potom byla celá ta sezóna úspěšná“.

V další sezóně jsi šel na hostování do Plzně, která zrovna hrála Ligu Mistrů. Co se ti honilo v hlavě, když jsi dva roky potom, co jsi nastupoval třeba proti Čáslavi, nastoupil k zápasům na San Siru nebo Camp Nou?
„Plzeň mi dala nabídku, a tak jsem neváhal a hned šel za vedením v Hradci, jestli by mě pustili. Oni sice nebyli rádi, ale to hostování mi umožnili. Jsou to hezké vzpomínky. Najednou jsem byl doma na gauči a sledoval, jak nám do skupiny losují Barcelonu. Tam jsem mohl poznat o čem je ten fotbal na úplně nejvyšší úrovni.“

V Plzni jste se v těch letech sešla hodně úspěšná parta.
„Všechno se motalo kolem kapitána Pavla Horvátha, který dokázal celou kabinu stmelit. Všichni jsme bojovali a na hřišti jsme si strašně rozuměli. Pamatuju si jednu jeho větu, když nám s Milanem Petrželou říkal: „Co vy byste beze mě byli?“  My jsme se samozřejmě smáli a on na to: „Nojo, ale co bych byl já bez vás.“ Z Plzně mám takové vzpomínky, že jsem kolikrát i přišel ze zápasu a byl jsem nadšenej, jak jsem si zahrál.“

Po té sezóně ses dostal taky do české reprezentace.
„Dostal jsem pod trenérem Bílkem šanci poprvé na turnaji v Japonsku a od té doby jsem tam byl. Takovým vrcholem byla baráž proti Černé hoře, kde se mi podařilo dát gól a pomoci týmu postoupit na EURO.“

Bylo Mistrovství Evropy největším zážitkem ve tvé kariéře?
„Asi jo. Mezi ty největší řadím taky zápasy proti Barceloně a AC Milán. Ale reprezentaci řadím úplně nejvýš.

Po tom mistrovství jsi hned přestoupil do Wolfsburgu, kde jsi ale neodehrál kvůli zranění ani jeden zápas.
„Já jsem podepsal smlouvu už před EUREM. Což s odstupem času můžu říct, že kdybych počkal až po tom turnaji, tak přišly ještě další nabídky, ale já už s tím nemohl nic dělat. Na druhou stranu jsem měl vidinu toho, že chci hrát Bundesligu. Takže nechci litovat tohoto kroku v kariéře, ale určitě pro mě nebylo dobré jít do Wolfsburgu, kde byl trenér Magath. Těžko jsem snášel jeho tréninkové metody.“

Takže je Felix Magath opravdu tak tvrdý na hráče, jak se o něm vypráví?
„To nejde snad ani popsat. Petr Jiráček mi říkal, abych tam nepřestupoval, že je to ještě dvakrát horší, než mi on vypráví. A měl pravdu. Pamatuju si na tréninky, po kterých jsem se skoro bál o život. Kolikrát mi bylo na tréninku špatně a motal jsem se. Ostatním klukům se to dělo taky. Ale alespoň jsem získal nějaké zkušenosti.“

V dalším roce tě poslali na hostování z Wolfsburgu do Freiburgu. Byla to změna k lepšímu?
„Freiburg byl úplně jiný klub. Ve Wolfsburgu bylo dohromady asi jenom tak pět Němců a hodně individualistů. Ve Freiburgu naopak byli kluci, které si brali z juniorky a byl to celkově takový rodinný klub.

Každopádně i tam tě potkalo zranění. Myslíš si, že by ses udržel v Bundeslize déle, kdybys byl zdravý?
„Určitě si myslím, že bych hrál v Bundeslize déle. Je tam ale obrovská konkurence. Na vaší pozici jsou další tři hráči, kteří můžou hned hrát v základní sestavě. Já ve Wolfsburgu bojoval o pozici s Perišičem. A on neuměl bránit, takže jsem hrál já. A teďka jenom koukám, kde je a jak se mu daří.“

Poté ses vrátil z Německa zpátky do Plzně.
„Já jsem si říkal, že když se vrátím do Česka, tak jedině do Plzně. Měl jsem i nějaké jiné nabídky, ale pro mě to bylo jasné. Navíc jsme hned v té sezóně vyhráli titul.“

Když teď odbočíme od fotbalu. Jak se ti líbí Olomouc jako město?
„Líbí se mi moc. Pocházím kousek od Hradce Králové, a právě k tomu bych Olomouc přirovnal. Cítím se tu podobně jako v Hradci.“

Jako fanoušek fotbalu a ne fotbalista jsi příznivcem kterého týmu?
„Od malička jsem byl fanoušek Realu Madrid, ale potom se mi začal líbit Lionel Messi. Takže by se mi líbilo, kdyby hrál Messi v Realu. Ale já fandím všem. Hlavně dobrému fotbalu.“

Kde jsi zatím zažil nejlepší fanoušky?
„Bylo to v Německu. Tam jsou neustále vyprodané stadiony a hlavně se tam fandí. Když jsme s Plzní hráli v Barceloně, tak tam si užívají fotbal tak, že občas zatleskají, ale tolik nefandí. Co se týče toho fanouškovství, tak určitě Německo.“

Jak moc je ta podpora znát na hřišti?
„Je to jeden z klíčů k úspěchu. Když přijde plný stadion, tak ten výkon celého týmu je odlišný, než když přijdou dva tisíce.“

Podobné články