Jméno Šindelář patří k Sigmě už druhou generaci. Na obávaného útočníka modrých ze slavné pohárové éry 90. let navazuje jeho syn Martin. Navíc jeho dědečka jste mohli vidět na vrátnici Androva stadionu. Jaké to je být synem klubové legendy, co pro něj znamená rodina, ale také o vysněné třetí anglické vypráví Šindy, Martin Šindelář v otevřeném rozhovoru pro Sigmaolomouc.cz
Šindy, jak ses dostal k fotbalu?
U mě to bylo velice jednoduchý. My jsme komplet fotbalová rodina. Oba dědové hrávali i trénovali. Otec hrával profesionálně. A mám i staršího bratra, který také hrával fotbal do patnácti let. No a já byl dítě, možná dva-tři roky, a už mi házeli balón.
Tvého tátu tady v Olomouci dobře známe, ale co tedy ti tví dědové?
Od táty táta byl brankář. Druhý děda, František Schneider, hrával a dokonce se dostal do mládežnické reprezentace. Pak také trénoval, v Uničově dokonce vedl Petra Uličného, který se o něm zmiňuje i ve své knížce Bouřlivák John.
A kde chytal děda od tvého táty?
Přesně to nevím, ale oba rodiče pochází z Uničova, tak předpokládám, že chytal tam. Horší je to ale s babičkama. Jednou se mě babička ptá „co tam dělá ten v tom žlutým?“ To byl samozřejmě rozhodčí.
Takže babičky tě netrénovaly tak jako Vášu? (Rozhovor s Vášou a Zahrym)
No to né, ale kopaly si se mnou taky. Sice kopané nerozuměly, ale kopat jim šlo. A taky to byla občas výhoda, že tomu tolik nerozumí, protože třeba při sestupu, kdy to bylo opravdu těžký a nedařilo se, tak mě třeba i pochválily, jak jsem hrál dobře. A to malinko ulehčovalo to těžký období. Člověka to potěší, i když ví, že to tak nebylo.
Začínal jsi s fotbalem v Olomouci?
Úplně ne. Já jsem měl první trénink v Chebu. Můj táta tam tehdy hrál v FC Union Cheb. To byla ještě první liga a my jsme tam rok žili. A tam jsem šel na první oficiální trénink.
Jak to bylo dál?
Pak jsem se vrátil a začínal jsem tady v Sigmě. To ještě nebyl stadion, jak ho známe dneska, ale za brankami byly travnaté ovály a na nich jsme trénovali. A tam mě vedl Václav Jílek.
Podle internetu jsi začínal v holickém HFK, tak jak to teda je?
Začínal jsem pod Jílkem, vlastně od 1. do 4. třídy jsem hrál za přípravku (benjamínky), a když se přecházelo na sportovní třídy na Heyrák, tak jsem tam nešel a šel jsem trénovat do Holice.
Mrzelo tě to?
Dneska to zpětně hodnotím kladně. V těch deseti letech nebo kolik mi bylo, bylo důležitější, abych hrál fotbal a aby mě to bavilo, než abych byl za každou cenu v Sigmě. A když na to člověk má, tak se tam dostane i později.
Nebylo to tak trošku opatření táty, aby nebyl podezírán z protekce?
To ani né. Ale je pravda, že s tímhle bojuji pořád. Jak říká můj táta: „S tím se budeš potýkat pořád, jakmile se ti nebude dařit a budeš hrávat, tak to někteří budou prezentovat, že jsi z protekce. Ale já bych tě nikdy nikam netlačil bokem.“ Osobně jsem za to rád. Ale samozřejmě jsou i tací kterým to nevymluvím. To je jejich právo.
Kdy jsi se vrátil do Sigmy?
To bylo v půlce deváté třídy, kdy si mě do starších žáků vytáhl Pavel Tököly.
Pana Tökölyho v rozhovorech pro náš web zmiňovala spousta tvých spoluhráčů. Jaký máš na něj vzpomínky?
Já na něj nemůžu říct křivého slova, ale je pravda, že pan Tököly je svůj. Tak i Váša vám tady s ním nějaký historky říkal. A mohl by i tuhle. My jsme vyhráli Moravskoslezskou žákovskou ligu a postoupili jsme do celorepublikového finále proti Slavii. Jenže se hrálo až dva týdny po skončení sezony, takže jsme trénovali a Tekáč najednou přišel a říká „a nám to nikdo nepřeje“ a „my to stejně projedeme“, „běžte si trénovat sami, vždyť mě nepotřebujete“. A celkově byl takový skleslý. Nechal nás trénovat samotný a v podstatě se o nás nezajímal. za dva dny přišel, všechny nás zpucoval a postavil do lajny. Jeli jsme pak na finále a vyhráli ho.
Dá se v souvislosti s tímhle říct, co ti dalo nejvíc v tvých fotbalových začátcích? Ať už trenér nebo kdokoliv jiný?
(nepřemýšlí a rovnou ze sebe vypálí) Rodina. Ani tak né trenéři, protože každý je jiný, učí něco jiného. Ale ta rodina mi udělala podmínky pro to, abych dělal to, co mě baví. A i táta na mě třeba byl někdy až moc přísný a hodně mě kritizoval. Ale zase kdyby mi tohle neříkal, tak já bych třeba ani ten fotbal teďka nehrál. Občas to bylo moc a mamka se mě zastávala. (Díky mami ) Ale myslím si, že věcná kritika je důležitá. Aby si člověk uvědomil, kde dělá chybu a věděl na čem pracovat, aby se zlepšil. Koho asi můžu vyzdvihnout, tak je v pozdějším věku pan Botek který je momentálně šéftrenér mládeže na Slovácku. Miluje fotbal a tím pádem s námi chtěl makat. Třeba po škole čekáš do pěti na trénink. A on přišel a říkal, proč jsme se neozvali, že jsme mohli si jen tak zakopat nebo něco procvičit. A příště přišel dřív a sám se nám před tréninkem věnoval. A s každým trénoval to, v čem měl nedostatky. To bylo super.
O tobě se celkově mluví, že dost makáš navíc. Je to pravda?
No asi to bylo tím, že jsem k tomu tou rodinou byl veden. Ale já si hlavně chci třeba pět let po skončení kariéry říct, že jsem pro ten fotbal udělal vše, co jsem mohl. A nechci si vyčítat, že jsem neudělal maximum a nedostal ze sebe vše, co šlo.
Jak pokračovala dál tvá kariéra?
Postupně jsem prošel všechny kategorie, nebyl jsem třeba jako Kuba Petr, který ze sedmnáctky šel rovnou do áčka. Pro mě byl velký skok, když si mě z béčka Sigmy vytáhl Radoslav Látal do Sokolova. To mi dalo moc jak po fotbalové stránce, tak i do života. Byly tam super hráči. Já tam přišel jako defenzivní záložník a na tom postu tam hrál Pavel Javorský. My jsme se na tréninku pokopali, zanadávali si na sebe. Zkrátka trošku to jiskřilo. Ale po tréninku mě s klukama pozval na grilovačku. Takže tam byla rivalita, ale jen na hřišti. Oba jsme chtěli hrávat. Bylo to takové to „pravé“ kamarádství. A tak by to mělo být.
Co přišlo po roce v Sokolově?
Začal jsem mít problémy se zdravím. Měl jsem svalové zranění. Strašně dlouho jsem se z toho nemohl dostat a vlastně nikdo nevěděl co se mnou pořádně je. V zoufalství jsem vyzkoušel všechno možný. Od doktorů v Praze, Kroměříži i Olomouci, přes šamany až po akupunkturu. A nic nepomáhalo. Ale naštěstí pro mě to z ničeho nic samo odešlo. Jak se říká – jak přišlo, tak odešlo. Možná nějaká léčba pomohla, ale vyzkoušel jsem toho tolik, že nemůžu říct která. Měl jsem i štěstí, protože jsem akorát nastoupil třikrát za béčko, měli jsme rozlučku a hned jsem byl povolán do áčka. To bylo za trenéra Pivarníka.
No vidíš – trenér Pivarník, ale jak je známo, tak tvůj táta s ním hrál. A jsme zase u té protekce?
To jsme se už bavili a lidi si budou myslet různý věci. Ale v tomhle jsem po tátovi a styděl bych se podívat do zrcadla, kdybych měl hrávat kvůli něčemu jinému, než kvůli výkonům. V každým případě já na trenéra Pivarníka nedám dopustit. A co pro mě bylo pozitivní – on se mnou pracoval. A mě to velice pomohlo a posunulo fotbalově dál.
Začínal jsi hrát s Aldem Škerlem?
Moje první dvě celý utkání v áčku byly s Aldem, to Pavel Dreksa tenkrát pokopal myslím Doška a dostal červenou. A jedno utkání hrál Golban a potom já. Ale hned jak Pavel mohl nastoupit, tak ho trenér Pivarník opět postavil. A to si taky myslím, že je dobře pro hráče, když mu trenér věří. A pak v sezóně jsme hráli právě s Pavlem Dreksou. Takže jsem vlastně začínal s oběma.
S kým se ti hrálo líp?
S oběma to bylo v pohodě, nikdy mezi náma nebyla nevraživost. Přesto, že jsme na dva posty byli tři, tak jsme si pomáhali, ať už Alde nebo Dreksič mi radili a předávali zkušenosti. Výhoda je teda v tom, že je dobrá parta, ale holt nevýhoda, že nemůžou hrát všichni.
Jak se ti třeba hrálo s Bystroněm? O něm spousta fandů neví co si myslet…
(to jsme ještě nevěděli, že bude bohužel opět zraněný 🙁 ) Na něm je obrovsky cítit ta zkušenost. A taky to má v noze. Ten ty balóny rozdává pravá levá. To je úžasný. Mně se s ním hrálo dobře. Ale já si vyhovím skoro s každým. Je to spíš otázka na trenéra, koho postaví a koho ne.
Přebíral jsi číslo po Kučovi, jeho legendární třináctku. A on v rozhovorech říkával, ať mu nepokazíš jméno. Povedlo se?
To ještě nevím, myslím si, že jo. Ale s tím co všechno Kuča odehrál a co dokázal se s ním, ale ještě měřit nemůžu.
Tvůj táta je tady docela dost známý, hnalo tě dopředu být stejně slavný jako on?
Ani tak né být jako on, ale spíš jsem si říkal, že když to dokázal on, proč bych to nezvládl já. A že bych si taky chtěl zkusit hrát poháry, podívat se po světě, zahrát si před plnou „Ander katedrale“.
Je to pro tebe vlastně výhoda nebo nevýhoda?
Jak kdy, když se daří tak všichni řeknou „ty jsi jak táta, super“. Když se nedaří, tak „ty jsi dřevák jak táta.“
No počkej, táta dával dost gólů, tak to asi dřevák nebyl, ne?
Ale byl. 😀
V některém z dřívějších rozhovorů zaznělo, že ti vyčítá, že nedáváš góly. Snažíš se to napravit?
No snažím se no. Zatím je hlavně nedávám do vlastní, a to je dobře. Ale co mi vyčítá, že při útočných standartkách nejsem schopen se vecpat do zakončení. A přitom při obraných s tím se svou postavou nemám problém. A to má pravdu.
Jaká je podle tvého názoru tvá silná a slabá stránka?
No u mě je ta silná rozhodně osobní souboje. Mě obouchali na sídlišti, takže já se okopání nebojím. A slabina? Nechci říct kopací techniku, přesto že jsem „kolohnát“ a hůř se mi do toho kope. Ale makám na tom a snažím se zlepšit. Sice nikdy nikoho nevymíchám tak, že udělám šest přešlapovaček za sebou, ale přesně nahrát zvládnu. A to mi na stoperu stačí. 😀
Také máš za sebou start v reprezentační devatenáctce. Jaký to byl pocit?
Super. Ale já tam nestrávil zase tolik času. Odehrál jsem všeho všudy tři utkání. A pro mě to bylo hlavně ocenění mé práce a naplnění dalšího milníku.
Je nějaký tým, který by byl dalším milníkem, byl tvým vysněným?
To se asi takhle nedá říct, ale rád bych si zahrál někde na Ostrovech. Ať už Británie nebo třeba Skotsko. Klidně třetí anglickou. Ale vysloveně vysněný tým nemám. Ale asi se dá říct, že fandím Chelsea. Té jsme s bráchou fandili ještě před Abramovičem, třeba můj oblíbenec byl Juan Sebastian Veron.
Navštívil jsi nějaké velké utkání?
Stejně jako Váša, jsme byli ve Španělsku na Atletico Madrid – Betis Sevilla. Ale i na repre v Praze jsem byl, ještě když trénoval Brückner, a hráli borci jako Nedvěd a porazilo se Holandsko na Letné.
Jak hodnotíš fanoušky na Sigmě?
Jako ve všem, záleží, jestli se daří nebo ne. A to bylo logicky poslední sezónu a hlavně před ní špatný. Padalo se, byla tam frustrace. Ale co mi vadilo, že to někteří hned přetavovali ve zkazky, jako ten byl tam, ten kouří a podobně. My přece nejsme vězni. Máme také osobní životy. Ať lidé nadávají, ale na výkony na hřišti. Mrzí mě, když lidé začnou řešit toto. A dokonce psát na Sigmu, že někoho viděli o půlnoci ve městě. My toho volna většinou moc nemáme, a jediná možnost, kdy si jít někde večer sednout, je po zápasech. Co jsem v Sigmě, tak si nikdo nedovolil dva, tři dny před zápasem nedodržovat životosprávu. To mám mít pak strach, jestli mě někdo neuvidí, když půjdu s přítelkyní na večeři, a dáme si víno? Tohle mě mrzí. Ale většině lidí to nevysvětlíte.
Ale zase klobouk dolů před fanouškama, kteří za námi třeba vyjedou do Sokolova, aby podpořili Sigmu. Ale někdy mi přijde, že si neuvědomují, že proti nám stojí soupeř a ten taky má svou kvalitu a taky nechce prohrát a chce udělat vše proto, aby vyhrál. A my zkrátka nemůžeme pokaždé vyhrát. Ale samozřejmě to chceme, jdeme za tím, chceme pobavit lidi. A s trochou štěstí se výkony třeba i někam prodat.
Momentálně jsem po zápasech hned před kotlem, protože se daří a vyhrává se. A kdy jindy si to mám užít, když ne teď. Za týden, za čtrnáct dní se to může změnit a lidé na nás budou nadávat. A tak si to teď užívám.
A jak hodnotíš kotel?
Při zápase vnímáte pouze atmosféru, ale pokřiky nebo chorea nevnímám vůbec. Po zápase se ale většinou podívám na fotky toho, co fanoušci připravili. A rád. A když je třeba přerušená hra tak se na to rád mrknu i naživo.
Vnímáš vůbec řev fanoušků, skandování?
Naučil jsem se docela nevnímat. Pískot je nepříjemný, ale na druhou stranu i ten je lepší než ticho. Když je ticho tak ani člověk pořádně neví, že se hraje. A když je tam ten ruch, to fandění je to super. Ale mám takovou poznámku k fandění. Děsně tam chybí buben, kdyby byl tak je to pecka.
Jak se stavíš k pyrotechnice?
Mně se pyrotechnika moc líbí. Ale je tam to ale….pokud je jeden který to hodí na hřiště, tak to pokazí všem. Pokud se zapálí pyrotechnika tak je to paráda, atmosféra, všecko. A taky pro nás není dobrý, aby se utkání přerušovalo. Já si třeba pamatuji, jak hořela celá Severní tribuna a to byla paráda (utkání s Mostem 22.10.2006, pozn. redakce). A taky občas zabrousím na stránky s fanoušky z celého světa a to jsou prostě krásný věci.
A protože jsi to tady s námi přežil, tak nám navrhni, kdo by měl být další na rozhovor?
Navrhuju někoho, kdo už v Sigmě byl a zase se vrátil. (naše drahá fotografka se zcela rozplývá a vyslovuje Darko Šuškavčevič…). Ne, ne, Miloš Buchta.
Proč jsi vybral právě jeho?
Zaprvé si myslím, že už všichni byli a za druhé je teď vlastně nový. A navíc taky vypadá jako dobrý chlap. Je tady čtrnáct dní a na mě takhle působí. A navíc je dobrý do kabiny. A myslím, že může pomoct Rajchymu předat nějaký zkušenosti.