Po dlouhé době vám, fanouškům Sigmy, přinášíme rozhovor s jedním z hráčů Sigmy. Jak už jste asi poznali jde o Martina Sladkého, toho času poctivého krajního obránce. Skvěle bránící ale taky poctivě podporující útok a sám občas skórující.
My se mu touto cestou musíme ještě zpětně omluvit Slaďasovi, protože naše domluva na tomhle rozhovoru trvala víc než rok. Nutno podotknout, že mou vinou a částečně vinou situace která mezi klubem a fanoušky ze Sektoru S panovala. Ta sice asi není stále 119%, ale obě strany se snaží vše vrátit do původního stavu tak snad již brzy bude vše 119%.
A ještě než se dostaneme k samotnému rozhovoru chtěli bychom takto pozdravit maminku Slaďase, která je asi nejvěrnější fanynkou našeho webu. Ale nyní už pojďme k rozhovoru samotnému.
Mládí, počátky, Viktorka a vzdělání
Ty jsi odchovanec domažlického fotbalu. Jaké byly začátky?
Asi jako u každého, v Domažlicích jsem se na rodil, táta tam trénoval, takže jsem začal s fotbalem tam v nějakých pěti letech. Blízko jsou větší města Klatovy a Plzeň, které hrály i trošku lepší soutěž, takže si mě někdy kolem těch devíti, deseti všimly. A když jsem se rozhodoval mezi Klatovy a Plzní, zvolil jsem Viktorku. Bylo to složitý, protože jsem šel v pátý třídě na gymnázium v Domažlicích a táta chtěl abych studoval doma, v Plzni zase chtěli abych šel na sportovku u nich. Ale nakonec se to nějak dohodlo i v Domažlicích s ředitelkou školy, která mě třeba pouštěla o hodinu dřív a táta s dědou mě museli vozit do Plzně na trénink, což nebylo nejjednodušší, ale zvládlo se to.
Jak dlouho trvalo tohle období?
Asi tři roky, sedmá, osmá a devátá třída. Než jsem přešel na prváku do Plzně na internát.
A jaký máš teda ukončený vzdělání?
Mám gymnázium, maturitu. Původně jsem měl jít z gymplu na vysokou školu, ale už koncem třeťáku jsem šel do áčka Plzně, za trenéra Vrby, tak jsem začal mít individuál a tu školu jsem už tak nedával. Ne, že bych ji flákal, odmaturoval jsem docela slušně…
Co to znamená slušně?
Dvě trojky, dvojka, jednička. A byl jsem i přijatej na ekonomku na vejšku v Plzni. Chtěl jsem i na pajdák tělocvik, tam stačilo udělat talentovky, nebyl jsem si jistý, jestli do toho mám jít a lámat dvě věci, tak jsem to nechal náhodě. Ráno si nenařídil budík, zaspal a bylo to jasný. Tak jsem do školy nešel, chtěl jsem se prát o áčko v Plzni. Šel na sto procent už jen do fotbalu a doufám že jsem neudělal chybu.
Vrátil bych se ještě k tvému tátovi. Říkal jsi, že trénoval mládež, kromě toho i sám hrával?
Ano, ale brzo, okolo jednadvaceti let si utrhl křížák a na operaci s tím nešel. Dodnes se mu vyhazuje koleno. No a tak začal brzo trénovat u Domažlic jednu vesnici a já jako mladej s ním jezdil na zápasy. A děsně hezký bylo, když z třetí třídy postoupili do druhý. Já na tom zápase byl a nabarvili všem hlavy. A i v tý druhý nejnižší soutěži se to tak krásně prožívalo. Když jsem pak byl asi druhým rokem v Domažlicích v těch minižáčkách, tak přešel k mládeži a trénoval nás.
V Plzni jsi byl při jejich prvním titulu, jak moc jsi se na něm podílel?
Kluci se mi v kabině vždycky smějou, když si připočítám ten titul. Ale prostě dva starty jsem v lize měl, i když jenom deset minut a medaili jsme dostal. Dva starty byly a navíc to byl můj první ligovej start v Příbrami a druhej, vlastně i poslední, než se Sigmou, byl právě tady. Na Sigmě.
Do dospělýho fotbalu jsi tedy nakoukl v Plzni, kde jsi měl dobře nakročeno…
No musím říct, že v dorostu jsem měl hodně i štěstí, protože já jsme nikdy nebyl nějakej velkej talent. Všechno jsem si většinou vydřel. A když jsme přecházeli z žáků do dorostu, tak náš ročník 92 se v Plzni považoval za nejsilnější co byl. Hodně kluků, asi šest, posunuli rovnou do sedmnáctky. A já zůstal v šestnáctce kde jsem měl štěstí na trenéra Skálu, kterej mě měl hodně rád a v podstatě jsem byl i kapitánem. V polovině sezony si mě vytáhl do sedmnáctky a hned v té další, když se zranil Láďa Darida, mi dal šanci na Spartě kde jsem odehrál celý utkání a dohodli jsme se, že půjdu aspoň do osmnáctky. Jenže se zranil další hráč já ještě jednou nastoupil za devatenáctku, vstřelil gól a už jsem tam zůstal. Takže jsem hrál s klukama o dva tři roky staršíma. No a to byl ten zlom, protože jsem se v základní sestavě udržel i o ty dva roky mladší a trenér Kohout mě tam hodně držel, stále mi věřil. A tím, že jsem byl takhle posunutej, všechno začalo. První pozvání do repre, do sedmnáctky, první profesionální smlouva v šestnácti letech. A už to mělo rychlej spád. Já si udržel tu výkonnost, abych byl v základní sestavě. A když jsem měl jít do devatenáctky, posunul jsem se do béčka, odkud jsem po půl roce zamířil k Vrbovi do A týmu. I když jsem samozřejmě jen trénoval a nastupoval za to béčko, přesto bylo mí vytížení dospělý.
Jak jsi to vnímal přeskakování kategorií a vlastně ještě jako mládežník působení v soutěži dospělých?
Musím říct, že mi to, že jsem byl dříč, asi hodně pomohlo. Víc, než kdybych byl talentovanej. Protože vidím hodně kluků, kteří takhle poskočí protože jsou silní na míči. Ale když se pak na ně přijde silou, mají problémy. Tím, že já jsem nějakej technik nebyl a všechno jsem si vydřel silou a bojovností, tak mi to stačilo. A prostě to všecko vyšlo.
Kolik spoluhráčů z vašeho silného ročníku hraje ligu?
Na to jak jsme byli silnej ročník, tak se nikdo moc neprosadil. Akorát gólman Mandous dělá většinou dvojku v Žilině, ale i chytá. A Marek Kysela kterej nedávno ukončil kariéru kvůli myslím epilepsii. Ten byl i v Interu Milán. A David Štípek, který měl taky nakročíno, prosadil se v Plzni, teď byl naposledy ve Zlíně, a myslím že je v druhý lize na Žižkově. Jinak se nikdo další nějak neprosadil.
Druhá liga, Táborsko…
Trošku jsi mi nahrál tou druhou ligou. Ty jsi byl v Plzni, máš s ní placku a najednou Táborsko? Byl to zase ten osud?
No asi jo, protože podzim jsem dohrával ještě v Plzni. Napůl áčko, napůl béčko. A najednou přišlo Táborsko s tím, že by mě chtěli vyzkoušet. A měl jsem na to jedinej zápas, kdy jsem se den před zápasem dozvěděl, že bych měl jet do Benešova, kam přijede Táborsko s Jabloncem. Tak mě tam dali na 45 minut, zalíbil jsem se jim a v pondělí jsem se už stěhoval do Tábora. Tam jsem byl půl roku na hostování a končilo tím, že jsem se zranil. Znova jsem strávil podzim mezi áčkem a béčkem Plzně a zpátky na půl rok do Táborska. No a v Táborsku jsem vždycky hrál. Nakonec tyhle půlroky vygradovaly, že mě už Plzeň nechtěla po dvou letech pustit do druhý ligy na hostování, protože mi tam končila smlouva. A že jedině hostování v lize. Jenže to žádné nebylo, tak se nakonec dohodli s Táborskem, který mě vykoupilo. A začínal jsem odznova v novým klubu.
Můžeš říct jakej to byl skok z Plzně do Táborska?
No ohromnej skok. Plzeň má to zázemí teď ještě lepší, ale samozřejmě to byl ligovej klub a zázemí měl už tehdy. Táborsko funguje na principu rodinnýho klubu, kde jsme trénovali v podstatě v lese na stadionu Na Soukeníku. V Plzni jsem byl zvyklej udělat pár kroků a být v sauně a v bazénu. A v Táborsku jsme mohli jenom jednou týdně, bylo to v úterý, přejet celý město do hotelu, kde nám saunu zařídili. Podmínky byly skromný, ale já jsem nikdy nepotřeboval něco extra výjimečnýho. Byl jsem hlavně spokojenej, že v devatenácti letech hraju 2. ligu a doufal jsem, že se jednou odrazím dál.
Jak dlouho jsi hrál v Táborsku?
Čtyři a půl roku. V podstatě po dvou a půl letech když jsem za trenéra Nádvorníka začal hrát beka a měl jsem asi nejlepší půl sezónu v dospělým fotbale (samozřejmě krom Sigmy, pozn. redakce 😀 ), mi před prvním mistrákem praskla plíce, takže jsem celej půl rok byl mimo. A přestože jsem nehrál, mě potom chtěla Jihlava. Na testy jsem šel po dvoutýdenním tréninku a prosadit se do ligy bylo pro mně složitý. Po roce jsem to zkusil znova. Už bylo vše dohodnutý, i částka za přestup, ale tím že odešel do Slávie pan Jinoch, který to domlouval, tak to nakonec zase nevyšlo. Což jsem tušil už v momentě, kdy najednou místo pravýho beka hledali levýho.
To muselo být zklamání…
Vrátil jsem se do Táborska, odehrál jsem půl sezónu a řekl jsem, že už nechci prodloužit smlouvu, i když klub o to stál. Ale já už po těch čtyřech letech jsem říkal, že už bych potřeboval pryč. I když mi vyšli vstříc ve všech podmínkách co jsem chtěl. A navíc jsem tam poslední sezónu trénoval děti. S tím, že jsem byl hlavní trenér, celý jsem to měl na svých bedrech, což se mi hrozně líbilo. Mám to asi i v krvi od táty. A musím říct, že poslední půl rok jsem se v Táborsku víc těšil na trénink děcek než na svůj. Už mi táhlo na pětadvacet a tady se láme chleba a počítal jsem s tím, že pokud nevyjde liga, pokud mě nikdo nekoupí, tak půjdu hrát do Rakouska nebo Německa jako někteří jiní kluci. Že už půjdu jenom za penězmi. Pak volal trenér Jílek a to pro mě byl další zlom.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ – Druhá část rozhovoru s Martinem Sladkým o začátku v Sigmě, o jeho historii v reprezentacích ČR a osobních i týmových milnících a třetí o jeho náhledu na fanoušky o vzorech a co kde s fotbalem zažil„Můj vzor Beckham, Figo a pak už nikdo“