Po delší odmlce vám přinášíme rozhovor s jedním z hráčů SK Sigma Olomouc. Tentokrát je to gólman Miloš Buchta. Přečtěte si o tom jak působil v Rumunsku, jak se poznal s Romanem Pivarníkem a jestli jej rozhodí řev s tribun.
Ale teď už mu předáváme hlas…
Začínal jste ve Svitavách, už od začátku to bylo v brance?
Do brány jsem šel na druhém tréninku. Trenér nevěděl, že bych chtěl chytat a tak nás jako malé kluky dal někde do pole. Mně se to moc nelíbilo, asi se mi nechtělo běhat. Druhý trénink jsem mu řekl, že bych chtěl do brány, tak mě do ní dal a jsem za to rád.
Už v té době jste byl takový vyšší?
To mám asi po tátovi. Ten měl taky vlastně 1,95m, takže to jsou asi geny. Když jsem šel do fotbalu, to mi bylo asi deset, hrávali jsme s klukama fotbal s partou u baráku a já jsem stále chodil do brány, tam jsem do ní asi získal ty první krůčky.
Byl před vámi někdo z rodiny ve výkonnostním fotbale?
Táta byl ve výkonnostním volejbale. Hrával i první ligu, sport jsem možná zdědil po něm. Hrával i fotbal, ale na slabší úrovni, v tom volejbale byl fakt lepší. Možná chtěl, abych byl volejbalista po něm, ale mě to táhlo na fotbal.
Co bylo tou příčinou, že Vás to táhlo k fotbalu? Ten pouliční plácek s klukama?
Asi ano, ten fotbal s tou partou. Nejvíc jsme hrávali fotbal a hokej a balón jsem si oblíbil asi víc. Hrával jsem i hokej vlastně až do 18-ti let, ale potom jsem se musel rozhodovat a vybral jsem si fotbal.
Hokej jste hrál taky ve Svitavách?
Ano, ve Svitavách.
Tam je nějaké mužstvo na vyšší úrovni?
Ne, byl to takový krajský přebor. Jeden rok jsem hrál v Chocni, to byla druhá liga. Byl jsem tam na škole, hrál jsem za dorost. Potom jsem šel na vojnu. To byla Dukla Hranice, vojenský fotbal a po vojně už jsem zůstal u fotbalu.
Dala vám Dukla Hranice něco víc do toho fotbalového života?
Určitě jsem za to rád, protože na vojně jsme se naučili pořádku a disciplíně. Měli jsme nějaké výhody v tom, že jsme nemuseli do služeb, ale bylo to odůvodněno tím, že jsme tomu fotbalu dávali všechno. Vlastně nás připravovali na to, abychom když skončíme na vojně, mohli podepsat nějakou první profi smlouvu. Byla to třetí liga, už celkem dobrá úroveň. Po této stránce si myslím, že mě vojna na fotbal připravila velice dobře.
Z vojny jste šel rovnou do Olomouce? Jak jste vnímal přestup z armádního klubu na Hanou?
Já jsem měl po vojně nastoupit do Jihlavy, měl jsem už i předsmlouvu. Pak jsme ale hráli zápas proti béčku Olomouce, tu třetí ligu a ten zápas se mi moc povedl. Od té doby mě začali v Olomouci sledovat a po vojně jsem nastoupil sem. Byl jsem mladý kluk a tady byly strašné osobnosti. Nechci na nikoho zapomenout. Kučera, Hapal, Látal, Ujfaluši, Urbánek, Olda Machala, Mišo Kovář. Já jsem se od nich učil. V té době přišel brankář Kameš a byl tu Pavel Bureš jako dvojka. Já jako mladý kluk jsem byl trojka. Čekal jsem na šanci, která bohužel nepřišla. Byl jsem na hostování v druhé lize v Prostějově. Potom jsem se po půl roce vrátil z hostování a hrál jsem střídavě za béčko, s tou dvojkou jsme se nějak točili.
Jaká byla v té době atmosféra v kabině? Proslýchalo se něco o Urbánkovi a velkých párty a podobně.
Kdybych to měl srovnat tehdy a teď, tak zde byli starší hráči a ti měli velký respekt a velké slovo. Byl tam jak už zmíněný Urbánek, tak u toho i trošku Radek Kováč, ale neřekl bych, že to přerostlo až do nějakých extrémních věcí. Ti kluci starší si to uměli uřídit, měli slovo i respekt a bylo vidět, že co řekli tak mladí poslechli a udělali, co se mělo.
Teď mě napadá posun do budoucnosti. V současné době, jste v kabině vy ten starší, samozřejmě i s jinými. Řídíte teď nějak kabinu?
Já jsem momentálně ten nejstarší, ale jsou tady kluci jako Rajny, Ordži a ti starší, ale posunuli jsme se o patnáct let dál a ta dnešní mladší generace už asi nemá takový respekt, jako tomu bylo v minulosti. Něco si v té kabině sice řekneme, ale zatím nevím, jestli to má nějaký vliv nebo nad tím mávnou rukou.
Je to z vašeho úhlu dobře, že se ta doba o těch patnáct let posunula a že už tam není takový ten respekt vůči těm „starým“ nebo byla lepší ta doba dříve, kdy „staří“ jakoby šéfovali?
Těžko říct. Asi by si každý měl projít tou hierarchií od toho mládí až po stáří. Dneska máte ale v mužstvu dvacetiletého kluka, který dělá kapitána, takže dnes už fotbal asi není o těch „mladých a starých“, ale je to o výkonnosti. Mladí už ji dnes hrají taky na vysoké úrovni, takže už to asi není tak jako kdysi.
Vy jste se vrátil do Sigmy po asi jedenácti, dvanácti letech. Je to obrovský skok, co se týče zázemí a těchto věcí oproti těm letům předtím?
Zázemí musím říct, že je na velmi slušné úrovni. Bylo už tehdy. Zbourali ale druhé hřiště, tréninkové a postavili na jeho místě Omegu. Ta tady tenkrát nebyla. Postavili poslední tribunu za bránou, jižní se skyboxy, takže se to hodně vylepšilo. Už tenkrát ale bylo zázemí na velké úrovni, tudíž nějaký skok obrovský to pro mě nebyl, ale je to určitě posun dopředu.
Po hostování v Prostějově jste šel na Slovensko. Byl to Trenčín a Prešov. Jaký byl v té době rozdíl mezi českou a slovenskou ligou? Jak jste to vnímal?
Já jsem tady v lize neměl odchytanou ani minutu. Chytal jsem spíš za béčko nebo druhou ligu. Na Slovensku jsem přišel do klubu, který byl menší než Olomouc. Měl jsem asi 23 let a už jsem patřil k těm zkušenějším, protože jsem přišel z české ligy. I když jsem v ní nic neodchytal, už jsem byl braný jako zahraniční posila. Do brány jsem se v té době těžko dostával, byl tam reprezentační brankář do 19-ti let Miloš Olešák. Postupem času jsem si získal trenéra i výkony a zabydlel jsem se v bráně, takže skok pro mě nebyl tak velký. Slovenská liga byla v té době na nižší úrovni než česká.
Trenčín byl 1. Liga?
Ano, 1. Liga.
Prešov pak předpokládám taky?
Prešov byl chvíli 2. liga a pak za trenéra Pivarníka jsme se dostali do 1. ligy.
Pro fanoušky Sigmy by bylo asi zajímavé, jak jste vnímal trenéra Pivarníka?
Já ho stále beru jako špičkového trenéra. Měli jsme určité výměny názorů, co se týče třeba životosprávy, která se neslučovala s fotbalovým životem. Když bych ho hodnotil jako trenéra, tak patří k těm TOP trenérům. Někteří hráči na něj mají asi jiný názor, ale je to trenér, který hrál i v zahraničí a viděl to i z této stránky. Kluci, kteří hrají jen v Olomouci, nevědí, jak to chodí venku. Škoda, že tu zkušenost mám jen já a Rajny a Ordži. Ten fotbal je tam jiný, chtěl do toho fotbalu vnést nějaké jiné prvky. Po trenérské stránce jsem s ním nikdy neměl problém. Kromě toho co už jsem říkal. Ten mimo fotbalový život. Ze začátku dělal, že to nevidí, ale když se to stále opakovalo, tak samozřejmě musel zakročit a po téhle stránce tam byla nějaká ostřejší výměna.
V Prešově jste byl teda takový mimofotbalový divočák?
Asi ano.
Říkal jste, že ženu máte ze Slovenska. Našel jste ji v Prešově?
Ano, v Prešově.
Já jsem byl na fotbale v Prešově minulý týden a byl jsem hrozně zklamaný. Přišlo mi to jako takových deset let zpátky proti Česku.
V Čechách šly stadiony strašně moc dopředu. Před těmi dvanácti, třinácti lety tady ty stadiony vypadaly zhruba tak, jak v dnešní době na Slovensku. Když jsem se vrátil tak tu máme krásny stadion v Plzni, Olomouci, Slavie má nový stadion. Osmdesát procent prvoligových týmů má stadiony krásné.
To trochu nahrává otázce, jestli tím neutrpěla hra, sportovní stránka fotbalu, když se tak investovalo hlavně stadionů?
To asi nemůžu hodnotit, jsem tu krátce, neznám sílu ostatních mužstev.
Ze Slovenska bylo potom Rumunsko?
Ano. Šest let jsem strávil v Rumunsku. Celkem jsem vystřídal tři týmy. V jednom týmu jsem byl pět let. Dvakrát jsem byl na hostování v Otelul Galati a pak v Rapidu Bukurešť.
Ten Otelul Galati byl mistr v té době?
To byl mistr v té době. To bylo narychlo nějak. Já jsem byl po zranění kolene v té době, skoro rok jsem stál a pak asi tři týdny trénoval. Přišel za mnou prezident, jestli bych si nechtěl zkusit Champions League. Mě bylo divný, že rok jsem v podstatě nehrál a teď chtěl, abych hrál Champions League, ale šel jsem to zkusit. Do brány jsem se nedostal, ale trenér to zdůvodnil, že chtěl mít tři zkušené gólmany. Hraje se ligový pohár, liga, Champions league tak chtěl mít ty posty pokryté.
Zachytal jste si tam? Nemyslím tu ligu, ale jestli to bylo i tréninkově zajímavé pro
vás?
Bylo to spíš tréninkově zajímavé. Bylo to zklamání z toho důvodů, že jsem nedostal v Champions League šanci. Prezident mi to vysvětlil, že to byla volba trenéra, že vsadil na ty dva druhé gólmany.
Tam, kde jste byl těch pět let, jste byl jednička?
Ano, to jsem byl jednička. Hráli jsme tak střed ligy. Je tam 18 mužstev a byli jsme tak devátí, desátí. Jednou jsme skončili sedmí a zahráli jsme si předkola UEFY a vypadli jsme s Rapidem, chyběl nám jeden gól k postupu do skupiny.
Měl jste s tím týmem nějaký velký úspěch? Třeba pohár? Nebo co se dá brát za úspěch?
Spíš osobní, stal jsem se nejlepším gólmanem rumunské ligy. Potom to sedmé místo byl historický úspěch pro klub a měli jsme tu možnost hrát to předkolo UEFY. Dostali jsme i od starosty toho města čestnou medaili, že jsme dobře reprezentovali město. Byl to malý rodinný klub bez nějakých velkých ambicí.
Byl velký rozdíl mezi Slovenskem a Rumunskem? I jazykově?
Jazykově jsem se celkem rychle naučil asi za 2 měsíce mluvit, to mi nedělá problémy. Ani po fotbalové stránce. Měl jsem nějaké zápasy odchytané v Trenčíně a Prešově, takže jsem to tak nebral. První zápas jsem dostal 4 góly, prohráli jsme 4:2, ale trenér mi dal důvěru a v dalších třech zápasech jsem nedostal gól. Možná to bylo o štěstí, kdyby mě trenér vyměnil, tak by ta sezóna třeba nebyla tak úspěšná, jak nakonec byla.
Sledujete to mužstvo dál? Víte, jak se mu daří?
Sleduji. Minulý rok padalo šest mužstev, takže tu ligu tak zmenšovali. Oni bohužel vypadli, takže mě to trošku mrzí, ale já doufám, že pomůže město a znovu se dostanou do první ligy. Klub zázemí a všechno má, tak doufám, že se to zlepší.
Když se ještě vrátím k Pivarníkovi, zaznívalo v Prešově to, co on má hodně rád: „Keď já som bol v Rapide,…“?
Zaznívalo, samozřejmě. Roman se v tomto rád pochlubí. Hodně Rapid srovnával. Třeba si vzpomínám, že donesl tréninkové věci adidas, co byly v Rapidu a přišel do prešovské firmy, která sponzorovala fotbal a chtěl udělat stejné věci i pro Prešov. Rád na něj stále upozorňoval.
My jsme fanouškovský web, zajímalo by mě, jestli jde nějak porovnat Česko, Slovensko a Rumunsko, co se týče fanoušků.
Tak tady v Čechách na domácí západy jsem viděl, že ten stadion se nezaplnil asi ani do poloviny, to jsem trošičku asi zklamaný. S Brnem byla ta atmosféra OK. V Plzni i na Bohemce atmosféra byla dobrá. Na Slovensku byly taky nějaké zápasy atraktivní. Spíš asi ten Prešov. Trnava měla dobré fanoušky. Jinak ostatní mužstva byla spíš takový podprůměr. V Rumunsku Steua, Dynamo, Rapid. Ti fanoušci jsou neskuteční, to se nedá vůbec srovnat, tam je padesátitisícový stadion, na který když je zajímavé derby tak přijde na fotbal i 55 tisíc fanoušků.
Ty kotle bývají za brankami, je to pro gólmana nebezpečné? Neměl jste třeba někdy strach?
No, je pravda, že sem tam zapalovače nebo klíče přiletěly na hřiště. Ale myslím, že to není tak hrozné, jak to prezentují v televizi, že lítají flašky třeba a podobně. Když ten gólman vypne ta slova a slyší jen hluk, tak ho to spíše ještě motivuje k lepšímu výkonu. Myslím, že je to dobrá zkušenost.
Takže vnímáte při zápase fanoušky? Nebo prostě víte, že se něco děje, ale netušíte, co třeba pořvávají?
Když jsme jeli na Bohemku, tak mě trenér upozorňoval, že tam to bude taková dusná atmosféra za brankou. V Rapidu chodilo na zápas za branku 5 tisíc diváků, byl jsem na to teda celkem zvyklý. Ty slova na Bohemce jsem teda nějak nevnímal a vžil jsem se jen do té situace, že mi fandí a snažil jsem se podat co nejlepší výkon.
Takže na brankáře Buchtu neřvat, protože ho to povzbuzuje?
Mně osobně to prostě nevadí, jestli křičí nebo mi nadávají. Dovedu to vypustit a soustředit se jen na ten úkol a motivuje mě to. Už se těším na fanoušky Ostravy.
Fanoušci se prezentují i jinými věcmi než řevem, třeba obrazci. Všímáte si toho? Máte čas si toho všimnout? Třeba i v tom Rumunsku?
Oni to hodně připravují před zápasem a prakticky to spouštějí třeba při nástupu mužstev na hřiště, takže člověk si toho všimne a mají to většinou moc hezky připravené. Málokdy v české lize tohle uvidíte. Zatím jsem to tady nezažil.
Ožehavá otázka, která probíhá při každém rozhovoru. Co brankář Buchta a pyrotechnika?
No, mě to vůbec nevadí. Vím, že je to zakázané, ale fanoušci si to dovedou nějakým způsobem na stadion propašovat. Nechci to opakovat, ale v podstatě v tom Rapidu to byli jedni z top fanoušků. Měli pyrotechniku a bengálský ohně na každém zápase a mě to vůbec nevadilo. K atmosféře na Rapidu to prostě patřilo a mně se to líbilo.
Udělá s Vámi teda něco ten oheň, když se za Vámi rozhoří, nebo je to prostě mimo Vás a jakoby mimo utkání?
Je pravda, že když je to za mnou, tak si toho při zápase třeba ani moc nevšimnu. Hlavně domácí fanoušci neházejí ty petardy okolo mě, hodí je pod nohy třeba hostujícímu hráči. Viděl jsem třeba akorát dým, když rozhodčí přerušil zápas.
Dělá Vám dým problém při chytání nebo třeba dýchání?
Ani ne, dým se za pár minut rozplyne a v podstatě se může dál pokračovat ve hře.
Mně se zdá, že vy máte dost specifický brankářský styl. Že si třeba leháte do polovysokých centrů. Nebo tím sbíráte čas?
To nemám moc rád, nepatřím k těm gólmanům, kteří by zdržovali čas. Pár takových gólmanů jsem viděl, co třeba zdržovali čas a pak se najednou výsledek obrátil a oni sprintovali pro balóny. Nasadím si tempo pro celý zápas a co se týče zahrávání balónu tak asi je to takový můj zvyk, že si radši lehnu s balonem na zem, asi je to o zvyku.
V Sigmě dlouho působil Zdeněk „ Bob“ Zlámal a měl tady úspěchy. Jaké to je přijít po něm? Pociťujete to nějak?
Ne nikdo mi neříkal, abych navázal nějaké úspěchy. Já se snažím jet na tréninku i v zápase naplno. V zápase se to snad odrazí. V Plzni jsem měl trochu štěstí, že mě nějaké balóny potrefovaly a něco jsem chytil a to je asi i odraz toho tréninku. Bohužel jsou i zápasy, kdy na Vás nic neletí a pak přijde jedna šance a tu netrefíte, jako třeba s Brnem a nemůžete s tím nic dělat. Snažím se jet poctivě tréninky. Asi věkem jsem se trošičku uklidnil. Moje velká výhra byla manželka, která mě trochu uklidnila. Začal jsem pak fotbal dělat poctivě a věřím, že se mi to vrátí. Doufám, že budu úspěšný jako Bob nebo úspěšnější, ale to ukáže až čas.
Trénujete se všemi gólmany Sigmy v dospělých kategoriích. Jak hodnotíte spolupráci mezi vámi na trénincích?
Máme Blážu a Rajchyho, co spolu trénujeme tři a velmi dobrého Lovase. To je velmi dobrý trenér, který je charakterový člověk na top úrovni a snaží se vnášet pozitivu do tréninku, abychom třeba nenadávali a vzájemně se povzbuzovali. Snažíme se hecovat navzájem. Rivalita samozřejmě je, protože jsme tři a chytat může jen jeden, ale v mém věku už je to asi hlavně o tom trénovat poctivě a povzbudit kolegy a je na trenérovi, koho postaví do brány.
Zatím jste jednička v Sigmě, tak asi dobré, ne?
Nebyl jsem ale. Snažím se dělat ty tréninky stále stejně. Já jsem věřil, že šance přijde. Už jsem zažil situace, kdy jsem začínal pomaličku na tribuně a pak přišel čtvrtý gól a z tribuny jsem šel rovnou do brány a už jsem tam zůstal do konce sezóny. To bylo jedno s druhým. V Rumunsku většinou, když jsem byl zdravý, tak jsem byl jednička. Měl jsem tam trochu smůlu na zranění. Do třicítky se mi vyhýbala a najednou přišla úspěšná sezóna, kdy jsem byl nejlepší brankář rumunské ligy. Pak přicházela zranění, kdy jsem střídavě stál a vracel se do brány.
Bylo hodně těžké se vracet do brány po zranění?
Ani možná ne, nebral jsem to tak. V Rumunsku je fotbal sport číslo jedna, asi to tam berou trochu jinak. Já jsem se tam prvním rokem zapsal hodně do paměti fanoušků a lidí, co tam fotbal sledovali, takže jsem si udělal jméno a lidi čekali na můj návrat a až se vyléčím a stoupnu si zase v bráně. I když jsem byl třeba deset měsíců zraněný, tak z klubu stále chodili a ptali se, jak se cítím, kdy už bych mohl začít trénovat. Byla tam každodenní podpora, abych se co nejdřív vrátil. Nikdy jsem ale nic neuspěchal a raději třeba o týden prodloužil rekonvalescenci, abych se vrátil ve stoprocentní formě. Pak to bylo z naší hry i znát.
Takže Vás to třeba i hecovalo, abyste se vrátil co nejdřív zpátky?
To právě byla ta podpora klubu, když sem viděl, že jim na mně záleží, i když jsem zraněný. Radši nechtěli také nic uspěchat, to mě posouvalo a věřím tomu, že poctivě se dát dohromady je důležité a šance znovu přijde a vždycky to tak bylo. Někdy je třeba fotbal nespravedlivý. Můžete se snažit jak chcete a nepadnete trenérovi do oka. V zahraničí si ale uděláte nějaké jméno a už se to s Vámi veze. Já teda většinou když jsem byl zdravý, tak jsem byl jednička.
Jaký je Váš oblíbený klub?
Ze zahraničních týmů fandím Realu Madrid. Mám strašně rád Casillase (v současné době FC Porto). Z toho důvodu, že tam v sedmnácti letech vešel jako náhradník do rozjetého zápasu, vychytal ho a zůstal v bráně a po celou dobu byl věrný Realu. Z fanouškovského hlediska byli fantastičtí fanoušci rumunského Rapidu. To byli nejlepší fanoušci, kteří byli v klubu, ve kterém jsem já hrál.
Závěrečná otázka, koho by si nominoval na další rozhovor?
No tak určitě bych zvolil Vojtu Štěpána a pokud nebyl, tak i trenéra golmanů pana Lovásika.
Děkujeme za zajímavý rozhovor a přejeme mnoho úspěchů ve sportovní i osobní rovině.
