Na startu nové sezóny vám přinášíme rozhovor s šestapadesátiletým koučem, olomouckým patriotem a přívětivým člověkem Leošem Kalvodou. Dozvíte se odkud náš nový trenér pochází, jak vzpomíná na první ligové krůčky našeho klubu, jak vidí nadcházející sezonu on sám, nebo kdo by mohl vydat knížku o pozápasových „perličkách“ převážně z restauračních zařízení.
Povězte fanouškům, jak jste se dostal k fotbalu a jakou cestu jste ušel až do Sigmy?
K fotbalu mě dovedli rodiče, já jsem vlastně do patnácti hrával fotbal i hokej. To jsme hrávali s bráchou, který si v Přerově zahrál i druhou ligu, mě strašně bavilo v hokeji chytat. Ale jednou jsme v naší vesnici Babice nad Svitavou hráli krajský přebor se Zbrojovkou Brno, skončili jsme jenom těsně za nimi a oni si mě vyhlédli, takže asi ve čtrnácti jsem začal hrát za Zbrojovku. Tam jsem byl až do roku 78, kdy jsem odešel na vojnu, a v tomtéž roce získala Zbrojovka mistrovský titul. Já jsem jako dorostenec chodil trénovat s prvním týmem, ale potom jsem odešel na vojnu. Z vojny jsem se do Brna už nevrátil, zůstal jsem v Přerově, odkud jsem v první ligové sezóně přestoupil sem do Olomouce.
Zažil jste v Brně dávno minulé čtyřicetitisícové návštěvy?
Ano, zažil, protože my jsme hrávali předzápasy a tam už v poločase bylo tehdy třicet tisíc diváků, to byla perfektní atmosféra. Na ty Lužánky se strašně krásně vzpomíná, je škoda, že se nechaly zchátrat, tady v republice se může stát cokoli.
Zavzpomínejte ještě krátce na vojnu.
Hrával jsem fotbal za Duklu Tábor a druhý rok jsem byl ve Spartě Kutná Hora, což byl civilní klub. Vzpomínám na to v dobrém, mohl jsem zůstat v Čechách, když o mě měl zájem druholigový Kolín, ale jelikož jsem se již předtím oženil, tak se manželce do Čech příliš nechtělo. Zůstali jsme tedy tady na Moravě.
Když jste poprvé přišel do Sigmy, jaké měl klub jméno a zvuk?
Tehdy vyhráli druhou ligu, patřili rozhodně mezi ty lepší kluby na Moravě. Tehdy ale na Moravě byly de facto dva kluby – Zbrojovka a Baník. Možná ještě to, co je dnes Slovácko, nebo Zlín. V lize hrály Vítkovice, Baník, my a Brno, potom už snad nikdo. Já jsem přišel v roce 82, pak jsme spadli a za rok šli zase zpátky. Tehdy se to ještě celé budovalo, pamatuju, když tu byly ještě ochozy, když na Duklu Praha tady bylo 17 tisíc diváků, když lidé seděli na stromech a stáli na střeše házenkářské haly. Tady byly veliké návštěvy, i když jsme potom sestoupili, tak i na druhou ligu chodilo hodně lidí. Řekl bych, že i ve druhé lize tu pokaždé bylo minimálně osm tisíc diváků.
Po druhém postupu do první ligy tu byla jistě velká euforie, ale tušili jste, že se v Olomouci může nastartovat třicetiletá sága v nejvyšší soutěži?
Jako zásadní bych viděl, že už do té druhé ligy přišel k týmu trenér Brückner. Tehdy jsme projeli snad devět zápasů bez obdrženého gólu, porazili jsme tady Zbrojovku 5:0, odpoutali jsme se asi na sedm bodů, takže už bylo skoro jasné, že postoupíme. Když jsme viděli, koho si pan Brückner přivedl, tak jsme věřili, že se v lize udržíme déle, ale že to bude takhle dlouho, nad tím jsme vůbec nepřemýšleli.
Jako trenér jste potom vystřídal poměrně dost týmů, váš největší úspěch je zřejmě mistrovský titul na Slovensku se Žilinou. Jak byste srovnal českou a slovenskou ligu?
Tehdy na Slovensku to byl první titul pro Žilinu, hodně se o tom psalo. Co se týče zázemí stadionů, to se naprosto nedá srovnat, třeba tady se Sigmou. Tady je to všechno na mnohem vyšší úrovni, i co se týká ploch i vybavení stadionů. Co se týče fanoušků, tak ti jsou skoro všude stejní – když se daří, tak jsou všichni perfektní, když se nedaří, tak vás pošlou někam… Na toto už jsem si zvykl, bohužel.
Kolem vašeho posledního odchodu ze Sigmy byly určité spekulace, můžete se k tomu vyjádřit?
Byli jsme na osmém místě. Spekulace… V Žilině mě vyhodili z druhého místa, protože jsme nepostoupili do Ligy mistrů, že prý potřebují nový impuls. Já ale vím, že už tam byl domluvený další trenér. Po mě tam tehdy šel Franta Komňacký, který tam vydržel tři měsíce do Vánoc. Co bylo tady, na to už jsem zapomněl, lidi co tu byli, už mezi náma nejsou, a naopak, takže bych to nechal být.
Máte oblíbený fanouškovský tábor?
Já jsem toho prošel docela dost, takže je to těžké, ale nejvíc mě to táhne určitě sem. Teď jsem v Olomouci a věřím, že fanoušci zase chodit budou a že pomůžou klukům, abychom se zase vrátili do první ligy. Bude na nich opravdu hodně záležet – Sigma nebyla ve druhé lize třicet let, nikdo tady neví, co je vlastně čeká. Čeká nás všechny velice tvrdý boj.
Sledujete při zápase, když fanoušci roztáhnou třeba choreo?
Když kaučuju, tak ne, ale když jsem tady jako divák, tak si toho všimnu vždycky. Když kaučuju, tak by mě na to musel někdo upozornit, abych si toho všimnul. Já si při zápase ani moc nevšímám soupeřových hráčů, soustředím se na svoje, takže na to nemám čas. (smích)
Máte v srdci oblíbený klub, který máte rád, nebo se vám líbí jeho filozofie a fotbal?
V srdci mám samozřejmě na prvním místě Sigmu, protože jsem tady skoro celou dobu byl. Hodně se mi líbil Bayern Mnichov, když vyhrál Ligu mistrů, ale teď už se mi nelíbí – co začal hrát ten drbací fotbal jak Barcelona, takový fotbal se mi nelíbí. Mě se líbí, když se na hřišti pořád něco děje, i pro diváky to je nuda, když si hráči milionkrát nahrají, ale ve vápně se nic neděje. Víc se mi zkrátka líbí fotbal nahoru dolů, aby se pořád něco dělo. Toto hodlám dělat i tady, samozřejmě žádný naivní fotbal, ale aby se pořád něco dělo tam, kde se zápasy rozhodují – ve vápnech.
Dokázal byste si vzpomenout, jaký hráč vám během trenérské kariéry přirostl k srdci?
Říká se, že trenér by neměl mít oblíbence, ale vždycky vždy se v tom mužstvu někdo takový objeví. Abych řekl pravdu, tak nikoho takového, koho bych preferoval, nebo ho snad chránil a prosazoval, jsem neměl. Když bych zavzpomínal na spoluhráče, tak to byl Laďa Kučerňák a tahle partia, Petr Uličný, Honza Chladil, s těma jsme toho spoustu odehráli hodně, i když už spíše končili, když já jsem začínal. S těma bývaly velmi podařené akce, rozhodně jsme nebyli žádní svatouškové (smích), ale když jsme byli na hřišti, tak jsme všichni táhli za jeden provaz a všichni jsme chtěli vyhrávat. Po zápase se potom vyskytly různé perličky, ale nejvíc si na to asi pamatuje bývalý masér Jirka Hořava, ten by o tom mohl napsat knížku. Tu teďka píše John Uličný, tak tam třeba něco napíše.
Jak se liší atmosféra v kabině nyní a před třiceti lety?
Hodně se změnila doba, dřív to bylo všechno mnohem kamarádštější. Tehdy jsme také hráli za „suchý z nosu“ když to tak řeknu, ale na tu dobu to byly slušné peníze. Teď v tom strašně velkou roli hrají peníze, a je těžké to vysvětlit, ale už to není především o tom sportu. To mně na tom hodně vadí, já totiž vždycky říkám, že u fotbalu musí být hlavně sranda. Musí se dřít a makat, ale v prvé řadě je partia, kabina aby fungovala, a když toto nefunguje, tak to potom nefunguje ani na hřišti.
Je to určitě dáno i globalizací a možnosti, že se hráči už vidí v lepších klubech v Německu, nebo jinde v zahraničí.
Já neříkám, že do toho nedávají všechno, ale chybí jim tady ten mezistupeň – my jsme šli třeba na vojnu, ale mám na mysli to, že tady šli někteří z dorostu rovnou do Áčka. Chybí jim třeba zkušenost z hostování, ať si zkusí, jaké jsou podmínky v jiných klubech, ne když to mají všechno až pod nos. Mně vadí hlavně to, že si moc neváží podmínek, jaké tady jsou. Kdyby byli ve Znojmě, nebo když jsem byl v Hradci Králové – ono to není všude tak ideální jak tady…
Jak se těšíte na novou sezónu?
Mám z toho trošku obavy, protože vím, že to bude velice těžké. Když přijedou do Varnsdorfu nebo Sokolova, tak kluci budou hledět, někteří.
A koho kromě nás považujete za adepta na postup do ligy?
Ta soutěž byla každý rok, a bude i tento, strašně vyrovnaná, nebude tam ten Vltavín a Střížkov. Karviná bude chtít jít nahoru, Opava bude velice nepříjemný soupeř, Zlín chce jít nahoru, protože má stadion, Žižkov s návratem pana Horníka, Táborsko co hrálo do posledního kola o postup… Těžkých soupeřů bude hodně – Sokolov, tam se nevyhrává, Varnsdorf, tam taky ne. Samozřejmě ale uděláme všechno pro to, abychom tam zvítězili, ale bude to těžký. To není alibi! Tady nikdo neví, co se ve druhé lize děje, co nás tam čeká. Já si to tam prošel se Znojmem, na to jsem zapomněl, tak ti doplnili kádr výborně. Odešli sice Vašíček a Mudra, doplnili ale Pázlera, mají Žondru, vrátil se Okleštěk, Buchta tam zůstal, oni mají sice dvanáct hráčů, ale velice kvalitních. Pokud budou pohromadě, bez zranění, žlutých karet apod., tak budou velice nebezpeční.
Pořád ale by Sigma měla kvalitou kádru, zázemím a stadionem hrát jasný prim.
No samozřejmě, pokud budou hrát ten fotbal, co jim říkám, tak ano. Ne ten drbací a nicneříkající co předváděli na podzim a na jaře, bez zájmu.
Co rád děláte ve volném čase, jak vypínáte?
Teď už mám dvě vnoučata, takže hlídám, když mám volno. Zahradu mám, takže tam trávíme hodně času, ale ty aktivity co jsem dělal dřív – hokej, tenis – to už teď ne, to už skončilo.
Když jsme u hokeje, jak vnímáte momentální napětí mezi fanoušky Mory a Sigmy?
Já jsem hokej hrál, takže chodím i na hokej, když mám čas. Musím říci, že Mora na tom bude asi líp, protože je v extralize, já jim přeju, aby tam byli co nejdřív, protože mým snem je, aby tady byly oba sporty prvoligové. Vím, že tam nějaká rivalita je, už jenom kvůli dotacím od města, ale jako sportovci si to přejeme navzájem. Dostali jsme se do toho sami, sami se z toho musíme vyhrabat, nikdo nám nepomůže.
Tradice na závěr – co byste vzkázal fanouškům Sigmy?
Především bych je chtěl poprosit, aby na klub nezanevřeli, protože i tyto hlasy slyším, že už nebudou chodit. No a aby to ten rok vydrželi a pomohli nám k návratu zpět.
Leoš Kalvoda působil coby hráč v našem klubu plných osm let, nakonec kariéru ukončil v Ratíškovicích, které hrály MSFL. Jako trenér nemohl začít nikde jinde než v Sigmě (1995 – 2001), ale trénoval i Žilinu, Hradec Králové, HFK Olomouc, Slovácko, Karvinou, Přerov, a nejčerstvěji také Znojmo, které dovedl do nejvyšší soutěže. Novému trenérovi přejeme hodně zdaru a pevné zdraví.
