Olomouc – Martin Nešpor vystřídal za posledních deset sezón hned sedm týmů. V zahraničí působil v Polsku a také v exotické Albánii. Před sezónou se vrátil zpátky do Česka a oblékl olomoucký dres. Pro trenéra Václava Jílka je první volbou na pozici útočníka. S pěti ligovými góly je aktuálně také nejlepším střelcem Sigmy. V rozhovoru pro náš web vzpomíná na svou dosavadní kariéru a zážitky s ní spojené.
Martine jak ses dostal k fotbalu?
„Měl jsem fotbalové hřiště asi tak třicet kroků od baráku, takže to byla pro moje rodiče jasná volba, že mě píchnou vedle na hřiště, aby ode mě měli klid. Poprvé mě tam zavedl táta.“
Hrával tvůj táta taky?
„Táta občas chytával, ale ne na takovéto úrovni. Jsem spíš z rodiny fanouška než nějakého profesionálního fotbalisty.“
Zkoušel jsi i nějaké jiné sporty? 
„Byl jsem hyperaktivní dítě, takže mě rodiče dávali na hodně sportů. Byl to tenis, ping pong nebo třeba karate. Nakonec jsem ale zůstal u fotbalu.“
Máš nějaký fotbalový vzor?
„Jako dítě jsem měl hodně vzorů. Krásně se mi koukalo na Thierry Henryho, když hrával v Arsenalu. Taky se mi vždycky hodně líbil Brian McBride. To je takový neznámý americký útočník, který hrával za Fulham. A taky Kenny Miller z Derby County.“
Hrál jsi během kariéry i na nějakém jiném postu, než v útoku?
„Hrával jsem i stopera, ale to mi bylo nějakých dvanáct nebo třináct let. Ale stejně mě to pořád nějak táhlo do toho útoku.“
Svou profesionální kariéru jsi začal v Bohemians 1905. Od kolika let jsi tam byl?
„Do páté třídy jsem šel na fotbalovou školu do Prahy a učil nás tam učitel, který trénoval mládež v Bohemians, takže tam chodilo hodně kluků a já taky. Od té páté třídy jsem si prošel celou mládeží až jsem se potom dostal do A týmu.“
Vzpomínáš si na svůj první ligový start?
„Na první start asi nezapomenu. Protože to jsem nastoupil ani ne na minutu. Radek Sňozík šel už v natavení vykopávat balon od branky, když Pavel Hoftych udělal střídání a poslal mě na hřiště. Potom Ráďa vykopnul balon, ten ještě ani nedopadl na hřiště, rozhodčí písknul do píšťalky a byl konec.“
Jaké to bylo hrát v posvátném Ďolíčku v dresu klokanů?
„Já jsem tam toho moc neodehrál. Chodil jsem tam spíše jako fanoušek. Zahrál jsem si tam jenom asi třikrát, protože ten stadion potom nesplňoval nějaké normy, a tak jsme měli domácí hřiště v Edenu. Ale samozřejmě je to hezký. Úplně jinačí, než když tam jdeš jako fanoušek. Je tam super ta hlavní tribuna, že je blízko toho hřiště a má to tam takové své kouzlo.“
Z Bohemians si přestoupil do Mladé Boleslavi. Jak vzpomínáš na dvě úspěšné sezóny, které jsi tam odehrál?
„V Boleslavi to bylo super. Každý mladý kluk se chce nějak v kariéře posouvat dál. Boleslav v té době hrála v předkolech Evropské ligy a byl to větší klub než Bohemka. Ta ten rok spadla a já přestoupil. Zažil jsem tam hodně fotbalistů, se kterýma bylo hezký si zahrát. Jako třeba Jirka Štajner nebo David Jarolím. Takže to bylo hezký.“
Poté si tě vybrala jako posilu do útoku Sparta. Moc jsi tam toho ale neodehrál. Čím to bylo?
„Byla tam o hodně větší konkurence. V té době tam byli David Lafata a Roman Bednář. A potkalo mě taky zranění. Byl jsem dvakrát na operaci třísel a asi sedm měsíců jsem nemohl hrát. To mi taky moc nepřidalo. Pomohl mi až doktor z Hamburku, kterého mi doporučil David Jarolím. Takže to působení ve Spartě, které trvalo rok, jsem prožil spíše na tribuně. Teď když si na to vzpomenu, tak to byla super zkušenost. Sparta patří mezi největší kluby v Čechách. Takže tahle zkušenost byla pro člověka super, i když to teda bylo takový neštěstí, že jsem byl zraněnej. Vzpomínám na to ale rád.“
Neříkal sis někdy zpětně, že by třeba bylo lepší ještě odehrát nějakou sezónu v Mladé Boleslavi?
„Určitě ne. Nabídky od týmů jako je Sparta, Plzeň nebo Slavia se prostě neodmítají. Když člověk hraje nějaký sport, tak je ambiciózní a chce mít nějaký životní progres. Takže určitě toho přestupu nelituju.“
Po třech letech ve Spartě jsi strávil tři roky v Polsku. První rok jsi tam byl na hostování v týmu Piast Gliwice. Byla to statisticky nejlepší sezóna tvé dosavadní kariéry a málem jste vybojovali polský titul. Proč jsi po tak úspěšném působení po sezóně přestoupil do jiného polského týmu?
„Tam se před tou úspěšnou sezónou všechno tak nějak sešlo. Vyměnilo se čtrnáct hráčů a všichni nás pasovali do role prvního sestupujícího týmu. Ale začalo se vyhrávat, všechno se dařilo a na stadion začali chodit lidi. Gliwice do té doby vždycky hrály spíše ve spodních patrech tabulky a tohle pro ně byla výjimečná sezóna. Po sezóně měli samozřejmě zájem mě ze Sparty vykoupit. Fotbal je ale velkej byznys a Sparta chtěla víc peněž, než Gliwice mohly dát. Takže jsem se vrátil na přípravu do Sparty. Pořád pro mě ale byla jasná volba, že bych se chtěl do Polska vrátit. Tak jsem to měl v hlavě nastavený.“
To se ti tak zalíbila polská liga?
„Po tom roce, kdy se všechno dařilo a bylo pozitivní, člověk vidí všechno v růžových brýlích a myslí si, že to takhle bude pokračovat každý rok. To druhé angažmá v Zaglebie Lubin mi potom vůbec nesedlo. Ale nelituju toho. Po té sezóně v Gliwicích jsem měl přemrštěný ambice a myslel jsem si, že všechno už bude pořád klapat. Polská liga se mi ale jinak líbila.“
Jak bys porovnal českou a polskou ligu?
„Fotbalovější je česká liga. Polská liga je spíše na bázi připravenosti a fyzických soubojů. Ohledně stadionů, médií a zájmu fanoušků je to ale zase na vyšší úrovni v Polsku.“
Potom jsi šel na pár měsíců do Albánie. Konkrétně do týmu Skenderbeu Korce. Byla to pro tebe velká zkušenost?
„Já jsem si v tom Zaglebie nesedl s trenérem a poslední den přestupů se naskytla právě tahle příležitost přestoupit do Skenderbeu. Hráli v té době skupinu Evropské ligy. Takže jsem to zase viděl všechno růžově. Ale ten půlrok tam byl spíš taková škola života pro mě. Prožil jsem si tam chvíle, že jsem se chtěl otočit a jet zpátky domů. Zpětně jsem za to ale rád. Taková zkušenost je k nezaplacení. Byla to pro mě škola života.“
Říká se, že je Albánie krásná, ale velice chudá země. Působilo to na tebe stejně?
„Ano. Je tam samozřejmě krásná příroda, ale ta země je chudší. Chybí tam spousta věcí. Třeba nějaká infrastruktura co se týče dálnic. Nějakých dvě stě kilometrů jsem tam jel autem asi šest hodin.“
Za posledních deset let jsi prostřídal hned sedm týmů. Jak je pro fotbalistu náročné neustále takto cestovat za prací?
„Já rád poznávám nová místa. Tohle ten fotbal nabízí a já jsem rád, že toho můžu využít. Vidíš milión věcí, potkáš milión lidí. Teď jsme se s manželkou po třech letech vrátili do Čech. Je to dobrý, že si povídáš česky, znáš tu mentalitu českou. Přesto se ale pořád snažíme ve volných dnech s manželkou a někam vyjet a něco poznávat. Protože až v důchodu nebudeme pohybliví, tak budeme moct maximálně tak zůstat doma.“
Do Olomouce ses vrátil po třech letech strávených v zahraničí. Nebereš to jako krok zpátky ve své kariéře?
„Určitě ne. Olomouc má pořád v Čechách nějaký zvuk. Teď se nám sice ideálně nedaří, ale třeba minulej rok tady kluci udělali výbornej výsledek. Já jsem už předtím přestupem znal trenéra Jílka i sportovního ředitele Mináře. Od Sigmy to bylo od začátku profesionální jednání. A když jsem se podíval, co mám na stole, tak Olomouc byla pro mě jasná volba. Takže to určitě neberu jako nějaký krok zpátky.“
Měl si před sezónou i nějaké jiné nabídky?
„Byl jsem v kontaktu s polskými týmy z Gliwic a Gdyně. Bavil jsem se i s trenérem Látalem, který v té době trénoval Trnavu. Přemýšlel jsem co dál a neměl jsem agenta. Potom jsem se ale sešel s Jirkou Müllerem. To bylo v neděli a hned další čtvrtek jsem podepisoval smlouvu tady v Olomouci. Takže to bylo během čtyř dnů hotové. To se mockrát nevidí, že se to takhle rychle semele.“
Takže už jsi v Polsku dál působit nechtěl?
„V tom Zaglebie Lubin mi před sezónou jasně řekli, že mám ještě na rok smlouvu, ale že si mám hledat nový angažmá a že rozvážeme smlouvu. A já jsem chtěl samozřejmě hrát. Takže jsme ukončili smlouvu a já hledal nejrychlejší cestu, jak se dostat do týmu, kde budu moct hrát. V té chvíli se nabídla Olomouc a já si hned řekl, že jdu do toho.“
Jak se ti žije tady v Olomouci?
„Super. Doopravdy jsme tady hodně spokojení. Manželka si tady v pohodě našla práci. Je tady všechno. Krásné město, náměstíčka, když chceš jít někam do přírody, tak se stačí vydat kousek za Olomouc. Je to pro život super město a moc mě překvapilo.“
Ty jako fanoušek fotbalu jsi příznivcem kterého týmu?
„Mám rád anglické týmy. Od malička mě to táhlo k Fulhamu a ani nevím proč. Teď už do toho nejsem sice tak zakoukanej, ale je to Fulham.“
Kde z týmů, ve kterých jsi hrál, jsi zažil nejlepší fanoušky?
„Jednoznačně v Gliwicích. Je tam stadion pro deset tisíc lidí. Ze začátku tam na nás moc nechodili, ale potom jsme začali porážet týmy jako Legia Varšava nebo Wisla Krakow a začal chodit plný stadion. Bylo to tam takový komornější, ale úžasná atmosféra. Navíc je tam hlasatel, který působí i v polské reprezentaci a byl vyhlášen nejlepším speakerem v Polsku. Jinak tam na ty stadiony chodí i přes dvacet třicet tisíc lidí.“
Jací byli fanoušci v Albánii?
„Tam je to zase úplně o něčem jiném. Všichni tam chodí na fotbal zakouřit si cigarety, vypít si kafe a udělat si pohodu. Mají fotbal rádi, ale moc ho neprožívají.“
Máš na srdci něco, co bys chtěl vzkázat fanouškům Sigmy?
„Že je škoda, že nechodí na stadion ve větším počtu. Potřebujeme jejich podporu. Pamatuju si, že jsem měl doma kazetu Gambrinus liga 92/93 a v té době to tady bylo plný.“
