Dnes vám přinášíme rozhovor s trenérem Sigmy Václavem Jílkem. S výjimkou angažmá u Sparty spojil celou svou trenérskou kariéru se Sigmou, přesto lze říci, že většina fanoušků ho příliš dobře nezná. Šanci změnit to můžete přečtením rozhovoru, kde o sobě prozradí hodně věcí a pokud bychom měli hodnotit jen podle něj, tak nechápeme, proč se na hráče pod jeho vedením lepí tolik smůly a nedaří se dolovat body z utkání. Rozhovor vznikl prakticky před měsícem (tedy ještě před prvním utkáním jara). Nyní již však dejme slovo trenérovi a popřejme mu, nechť se mu podaří ještě mužstvo pozvednout.

Image00008

Jaký byl váš začátek s profesionálním fotbalem? Hrával jste ho vůbec?
Profesionálně jsem fotbal nehrál, nicméně jsem hrával jako malej. Pocházím z Litomyšle, takže jsem začínal tam od šesti let s tátou. Tehdy se tam zakládal nějaký oddíl přípravek. A v Litomyšli jsem byl až do svýho dorosteneckýho věku, kde jsem začal v patnácti letech nastupovat v nejvyšším krajským přeboru mužů. No ale pak přišly nějaký zdravotní problémy s meniskem a taky vysoká škola, a tak jsem svou fotbalovou kariéru velmi záhy opustil. No a potom od druháku, tedy od nějakých 20-21 let jsem začal trénovat na Sigmě.

K trénování na Sigmě jste se dostal jak?
To byla tenkrát poměrně velká náhoda, protože náš profesor, tuším sportovních her pan Mazal dostal požadavek od Sigmy, jestli tam nejsou nějací dobrovolníci, kteří by trénovali přípravku, takovej fotbalovej kroužek vlastně. No a já a ještě další dva jsme se přihlásili, oslovilo nás to a začali jsme s těma malýma pracovat. A tím se to vlastně vše nastartovalo a já šel postupně s těmi kategoriemi dál a dál.


Prošel jste všemi těmi kategoriemi, která je nejtěžší na trénování? Je to práce u A-týmu nebo u přípravek?

Tak ona každá kategorie skýtá určitý výhody a nevýhody, protože de facto u těch nejmladších jsme byli zároveň rodičové, museli je vychovávat a starat se o ně. Na druhou stranu náročnost, míra odpovědnosti je u Áčka v prvoligovým klubu, vůči klubu, vůči veřejnosti daleko větší. A taky se potkáváte s už dospělými, hotovými fotbalisty, kteří už mají svoje ega a hůře se přesvědčují. Já bych řekl, že optimum pro mě, nebo kde se mi pracovalo velmi dobře, byla kategorie staršího dorostu, kde hráči už mají svou sportovní výkonnost, takže po herní stránce už je tam kvalita a přitom jsou ještě tvární. To pro mě vždy byla dobrá práce. Nechci říct nejlepší, ale velmi dobrá.

Když jste tak postupoval kategoriemi, vždy jste si našel co vás bavilo?
No hlavně jsem vždy měl respekt před dalším krokem, před vyšší kategorií. Člověk si řekl, že to jsou starší hráči, i když stále děcka. Ale už to vidí první to byli puberťáci, dorostenci pak béčko. A vždycky jsem si říkal jestli mám tu ambici to vůbec trénovat. Ale v moment, kdy jsem tam přišel, tak jsem vlastně zjistil, že je to úplně stejný jako v kategorii předchozí. Možná tam byly trošku silnější mentální individuality a lidské charaktery, ale jinak to bylo stejný.

Trošku možná zákeřná otázka, ale dokážete si dneska představit, že se od Áčka zase vrátíte k přípravkám a k žáčkům?
Nedokážu, dneska už ne. Dokážu si představit návrat k dorostenecké kategorii. Právě nedávno jsem to řešil po konci ve Spartě a byla nějaká možnost žákovské kategorie. A už jsem si sám pro sebe to vyhodnocoval, že by to nebylo úplně to, co by mě naplňovalo. Přeci jenom začínat znova. Tím nechci říct, že bych to nějak podceňoval, nebo to pro mě nebylo nějak dostačující, to určitě ne. Ale myslím si, že vývoj už prostě někam dospěl a nebylo by pro mě tak zajímavý se vracet.

Co by měl být další krok v kariéře Václava Jílka?
Nevím, já jsem o tom takhle nikdy nepřemýšlel. Já jsem hlavně neměl nikdy žádnou ambici trénovat A mužstvo. Pro mě fotbal a vůbec trenérství bylo takovým koníčkem, věcí, která mě bavila a naplňovala. Ta práce s lidmi, hráči. Takže to byla víceméně taková posloupnost. Když jsem se dostal k nároďáku, tak jsem taky neměl takové ambice, teďka 21, do Sparty to bylo pro mě taky úplně nemyslitelný a nakonec se to zvládlo a teď trenér A mužstva. A že bych se teď dostal nějak dál, to vůbec ne. Věci beru tak jak jsou. Třeba teď situaci v Sigmě. A uvědomuju si, že ta situace není jednoduchá ale tu špatnou variantu si vůbec nepřipouštíme. A já teď neřeším co bude za rok za dva, kam se posunu. Řeším zítřejší tréninkovou jednotku a tím to končí. A co má přít, to přijde.

Věříte tím pádem v osud?
Asi bych měl, protože když si to vezmu, po jakých cestách trenérských já jsem se dostával a nikdy jsem tu ambici neměl, tak bez nějakýho takovýho osudovýho směřování, a toho, že dva lidi se sešli a oslovili mě a já se někam dostal, by to asi nešlo.

P1530008

Vy jste tady zmínil jednadvacítku a u ní jste momentálně asistent pana Lavičky, se kterým jste taková „nerozlučná dvojice“. Jak jste se k té spolupráci dostali?
To naše sloučení v uvozovkách nemá žádný reálný základ. To bylo v danou chvíli čistě pragmatická věc. Protože ve Spartě v tu dobu končil Hašek, v tu dobu vlastně hlavní trenér a už se vědělo, že přijde Víťa Lavička. Já jsem v tu dobu byl ve Spartě vlastně půl roku, nám se ten titul nepovedl a realizák se rozpouštěl. No a Víťa Lavička dostal volnou ruku pro výběr, dostal nějaké informace o mě. Zároveň nechtěl překopat úplně realizační tým a mě si v něm ponechal. První setkání vlastně bylo až v moment, kdy jsme se potkali na Spartě a žádnou zkušenost jsem s ním neměl.

A jaký je Víťa Lavička vlastně člověk? Já ho potkal asi dvakrát ještě před jeho působením na Spartě a překvapilo mě, že si obcházel stadion před utkáním a byl ochoten prohodit pár slov s fanoušky. A působil velmi hodně.
Já bych řekl, že je to jedinec svého druhu. Velmi hodný člověk a dodneška nás pojí kamarádské pouto. Snad i víc než to sportovní. Zároveň je člověk, který je velmi srdečný a spoléhá na spirituální sílu, což je vidět. Má své rituály, které neopouští a zakládá si na vztazích mezi lidmi. Na tom mu záleží, a tak se snaží si vše zařídit.

Teď nevím jestli je to otázka na vás, ale netrpí tím, že je až tak hodný?
Já bych při troše přehnání skoro řekl, že se do našeho prostředí až nehodí. On sám si obrovsky užíval život v Austrálii, kde přeci jen ti lidé, nebo ta společnost, je nějak jinak nastavená. U nás je to hodně nepřátelský, závistivý. A v tom vrcholovým sportu ještě o to víc, když kabiny jsou plný rafanů a borců, kteří umí udělat drsný věci, tam se úplně nehodí. Ale zase jeho erudice a fotbalová znalost je obrovská. A i hráči na druhou stranu oceňují jeho lidský přístup. A ne každý trenér to takhle má.

Je zásadní rozdíl když nastupujete k utkání reprezentace nebo klubu?
Myslím si, že ne. Ale je to asi daný i tím, že v Sigmě jsem hlavní trenér a u reprezentace jsem vždy působil jako asistent. A ono je to jiný, jiná odbornost, jiný kompetence a i ta míra odpovědnosti je malinko jiná. Ale nějak zásadně bych to nerozlišoval, u obou týmů pracujeme pro úspěšný výsledek.

Když se bavíme o tom úspěšném výsledku – co pro vás bude úspěšný výsledek po této sezóně v Sigmě? A samozřejmě předpokládáme, že nespadneme. Jaký to místo by bylo úspěch?
Já bych asi takhle nepřemýšlel. Před dvěma lety také všichni spoléhali že se nespadne, bylo tam o dva body víc, tuším 17 bodů, první kolo se Slávií se vyhrálo a přesto se spadlo. Dávat si nějaký cíl? My si musíme přiznat, že jsme v situaci jednoznačně ohrožení sestupem, nemáme jednoduchý los ve smyslu, že doma máme silný celky a na naše konkurenty kromě Bohemky a Baníku pak jedeme ven. Takže prvořadý pro mě je, se tady z té situace co nejdřív dostat. A ten konečný si nedávám. Já bych chtěl abychom po půlce byli zachráněni a nemuseli se třepat třetí od konce o záchranu. Protože to má logicky dopad na mužstvo. Ti hráči hrají tři roky pod tlakem a to mi potvrdili i na soustředění.

Je tohle mužstvo vůbec tým pro boj o záchranu? Třeba v horní tabulce by hráli jako bohové, ale boj o záchranu jim neumožňuje ukázat co vše v nich je?
Samozřejmě bych to takhle nestavěl. Ale myslím si, že typologicky má třeba Bohemka určitou výhodu do toho boje o záchranu. Jsou tam víc takový rafani, srdcaři. A to je možná trošičku věc, která tady v Olomouci chybí. Dát do toho víc srdíčka. Tady jsou dobří hráči, to vidí každý. A když se mě novináři ptají, co rozhodne tak říkávám, že nerozhodne ta fotbalová kvalita. Rozhodne to, že se budeme v každým zápase rvát a teprve potom se ukáže ta fotbalová kvalita. A ne obráceně – že se budem spoléhat na hru a nedáme do toho ten charakter.

Jak tedy tu bojovnost do těch kluků dostat? Nebo jak ji podpořit?
Spíš než na tu bojovnost apeluju na to sebevědomí hráčů, ve smyslu aby šli na hřiště a snažili se tam odevzdat nejvíc. A měli odpovědnost ke svýmu přístupu, ke své roli v týmu. Protože ta bojovnost z toho pak vypluje. Snažíme se apelovat na základní povinnosti toho hráče a samozřejmě ta zdravá agresivita k tomu patří. A je těžký to dostat do hráče, který to v sobě nemá, ale od toho tady jsme trenéři.

Jaké je vaše oblíbený rozestavení hráčů?
Já asi neřeknu víceméně nic novýho, že moje preference je hrát s třemi středovými hráči a v rozestavení ať už je to 4-2-3-1 nebo 4-3-3. Pro mě je to ideální z pohledu možností hry. Nicméně kdyby tady vedle mě seděl Jarda Hřebík, tak by mi obrovsky oponoval, protože on vždycky říkal, že jako strojař to má spočítaný. A 4-4-2 je pro fotbalovu hru mnohem lepší.

Máte nějaký trenérský vzor? A případně když jste hrál i nějaký hráčský vzor?
Vždycky jsem hodně fandil holandským, francouzským týmům a vždycky jsem měl rád středový hráče jako byl Platini a Gullit. Určitě jsem měl jejich plakáty. No a trenérskej vzor, to je těžký posuzovat takhle z venku, protože nemám přístup do kabiny a vidět jejich práci. Ale blízký přístupem a energií, kterou dává mužstvu, je mi Klopp. Ten se mi líbí a myslím, že co chce od hráčů, to na ně přenese a oni to plní. To je základní nastavení, to čeho si cením na trenérovi, byť každý má jiný pohled na věc. U nás asi vzor žádný nemám, i když obrovsky uznávám Karla Brücknera. Tam bylo vidět, že to má promyšlený. A obrovsky uznávám Jardu Hřebíka, protože bez něho bych tady dneska neseděl.
My jsme fanouškovský web, navštívil jste někdy nějaký „velký“ utkání nebo utkání, kde se vám líbili fanoušci?
Jako fanoušek jsem nikdy takové utkání nenavštívil, nebyl jsem nikdy, jak se jezdí třeba na Barcelonu nebo na anglickou ligu. Ale zažil jsem to z pozice trenéra Sparty. A jako první to jednoznačně byl Feyenoord, kde mě uchvátilo, že hodinu před výkopem je sedmdesát procent kapacity stadionu zaplněno a po rozcvičce se jde mužstvo pozdravit s kotlem a ten mu aplauduje. To má obrovskou sílu emoční. Pak jsme byli na Stamford Bridge, ale tam ta atmosféra byla taková střídmá, ničím nevybočuje. Ale elektrizující to bylo v Malmö, který bylo v situaci proti nám, kdy ze stavu 2:4 potřebovali doma dát 2 góly. A jeden z jejich klíčů k úspěchu bylo, že dokázali celý město odít do jejich barev, nabudit ho na utkání. A tam jsem zažil neskutečnou podporu ze strany fanoušků.

IMG_6152

Myslíte si, že by tedy klub měl s fanoušky spolupracovat a navozovat spolu s nimi takovou atmosféru (jako když se říkalo, že kdo míří na Hanou prohrává už v zatáčce u Křelova :-D)?
Takovou spolupráci klubu a fanoušků považuju za obrovsky důležitou. Nevím do jaké míry se to tady daří. Ale předpokládám, že se to daří. Hodně jsem to zažil samozřejmě na Spartě, kde fanklub měl velkou sílu, hlavně po prohraných zápasech a oni na nás čekali a my jim museli vysvětlovat prohraný zápasy. Ale nemyslím si, že jde dneska ještě takhle fanouškovsky vytvářet tlak na protivníka navíc. Ale je jasný, že je rozdíl hrát před 3000 nefandících diváků anebo před třeba 5-6 tisíci kde stadion bouří. Já teď třeba byl na skautingu utkání Zlín – Slovácko a ten bouřící 5 tisícovej stadion, to bylo něco. Ale bohužel to jsem ještě v Olomouci nezažil. Nevím jestli je to tím, že my jsme k tomu nezavdali příčinu anebo jestli prostě ta Haná je taková bez emocí. A samozřejmě my bychom byli rádi za silnější podporu.
Když se při rozhovorech bavíme s hráči, častokrát si postesknou nad západní tribunou. Stane se i vám, že něco slyšíte?
Musím říct, že občas jo. Že se člověk přistihne, jak si říká, jestli mu to stojí za to. Ale především se člověk musí soustředit na průběh utkání a tohle si až tak nepřipouštět. Ale musím říct, že spíš než tohle, mě trápí abychom sem vrátili atmosféru, která tady byla při pohárech, de facto ještě nedávno. A naší prací a systematickým přístupem sem přivést ty fanoušky zpět na tribuny. Tak, aby vytvořili dobrou kulisu utkáním. To je to nejvíc, co by se nám mohlo povést.

Image00039

Nemůže se v souvislosti s tím stát, že skončíte jak John Uličný a budete bránit hráče na tribuně?
Asi ne. Já myslím, že John je nejen v tomhle svéraz a že na to má nárok. A pokud to nepůjde přes nějakou hranu, tak by se mi to stát nemělo.
Takže jste klidnější trenér než John?
To si myslím, že určitě. Myslím, že nepatřím k těm nejemotivnějším trenérům, kteří by 45 minut pochodovali po kraji vymezeného prostoru. A spíš se snažím i ve hře hráčům pomoci, poradit. A když jsem poprvé koučoval na Slávii, tak mě překvapilo, že hráči nereagují na mé pokyny a rady. Ale oni prostě neslyšeli.
Máte vůbec čas si všimnout v průběhu utkání, že tam fanoušci roztahují nějaká chorea? Vnímáte to?
Já myslím, že jo. Když jsem byl třeba ještě na Spartě, tak jsem to vnímal víc, ale to bylo tou mou rolí. A myslím, že když to poukazuje na nějakou konkrétní věc, tak je to zajímavé a líbí se mi to.
Má na vás jako na trenéra vliv, když diváci fandí. Vlívá se do vás ta jejich energie?
Do mě osobně ne, ale když se bavíte s hráči tak oni to cítí. Cítí tu energii. A moc se mi líbí když nějaký utkání, který není z naší strany úplně top, tak přesto kotel fandí pozitivně. A je třeba i v 85. minutě za nepříznivého stavu slyšet ta podpora. To je vynikající především pro ty hráče.
Klasická otázka která vždy padá, jak se vy díváte na otázku pyrotechniky?
Já si myslím, že to na stadion patří, ale samozřejmě odsud posud. Všechno má své mantinely. A myslím, že se s tím dají udělat oku lahodící věci, ale na druhou stranu, když se to přestřelí, tak to může být i život ohrožující a za hranou. Sám však tu hranici nejsem schopen určit.
A úplně poslední otázka, koho byste zvolil pro rozhovor?
Já osobně bych pro rozhovor zvolil Davida Housku. Myslím, že začíná být takovým nositelem fotbalové kvality pro mužstvo a pro diváky by mohlo být zajímavý ho poznat po osobní stránce.

Pane Jílku děkujeme za příjemný rozhovor s vámi, přejeme hodně štěstí do bojů o záchranu a snad se tady brzy potkáme za lepší situace pro Sigmu.

Sběrna Černovír, Výkup  železa, barevných kovů, měnění propan-butanových láhví, odběr vysloužilých elektrospotřebičů (myčka, pračka, lednice aj.),prodej plastových výrobků (plotovky, obrubníky, zatravňovací dlažba, aj.)

Podobné články